Povídky z jedné a druhé kapsy

30. června 2008 v 21:42 | Alis |  SŠ: Český jazyk - referáty
POVÍDKY Z JEDNÉ A DRUHÉ KAPSY
Karel Čapek

Jasnovidec
Hlavní téma:
Povídka nám ukazuje, jak si samolibý člověk dokáže slova, která byla pronesena ve smyslu kritiky, převrátit a přeměnit je na chválu sebesama. Autor také poukazuje na právníky, kterým jde jen o výhru, nikoli o pravdu. Čapek užívá hovorový jazyk.



Hlavní děj:
Žid Janowitz přichází oznámit panu státnímu zástupci, s jakým zajímavým člověkem se setkal. Jedná se o jasnovidce Karadagha, který z písma, aniž by se na ně podíval, vyčte osobnost pisatele, jeho vlastnosti, povahu, celkový způsob a cíle života pouze po hmatu. Od jednoho Rusa pan Janowitz vyzvěděl, že kořeny rodiny Karadaghových sahají až někam do Baku ke staré královské rodině. Pan státní zástupce, jakožto praktický a vědecky smýšlející muž, považuje celou tuto "zvláštní" metodu za švindl a podfuk. Přesto podlehne Janowitovu naléhání a dovolí uspořádat své setkání s podivným jasnovidcem. Vyžaduje ovšem, aby jeho identita zůstala pro jasnovidce zcela anonymní.
Citace: ""Poslouchejte, pane Janowitzi," řekl pan státní zástupce, to je všecko pěkné, ale cizincům já věřím jenom na padesát procent, zvlášť když nevím, čím se živí; Rusům věřím ještě míň a těmhle fakírům nejmíň; ale když to má býti ještě k tomu princ, pak už nevěřím zhola nic. Kde, říkáte, že se tomu naučil? Aha, v Persii. Dejte mně pokoj, pane Janowitz; celý Orient je humbuk." [1]
Protože pana státního zástupce právě velmi trápí případ bratrovraždy, dospěje k závěru, že dopis obžalovaného továrníka a milionáře Huga Müllera mu poslouží jako "úkol" pro jasnovidce. Je vyloučeno, aby jasnovidec Müllera znal. Takže pokud selže a vraha v rukopisu neodhalí, prohlásí ho za švindlíře. Jestli ale odhadne povahu bohatého továrníka, snad se jeho důkazy rozšíří o jeden přímý, který by tolik potřeboval.
Již před časem se v souvislosti s boháčem uvažovalo o vraždě a to milenky. Nyní se měl dopustit i podvodu. Bratra nechal vysoce pojistit a po jeho smrti získal nemalé peníze z pojistky. Státní zástupce se proslavil především svou urputností při soudních líčeních. Věnoval se případům na plno a porotu se snažil získat nejen důkazy, ale pokud se mu jich nedostávalo, tak i vlastní výmluvností.
S dopisem v ruce se posadil ke stolu, kde již čekal jasnovidec. Podal mu psaní. Karadagh zpozorněl. Dokonce vyděsil. Popisoval pisatele jako muže silné vůle, který se sice přímo žádných trestných činů nedopouští, ale pokud by k tomu byl donucen, aby dosáhl svých cílů a ukojil ambice, vzal by i život někomu blízkému. Kvůli touze po penězích a úspěchu. Považuje se za obrovského pána, což mu dává moc na ostatními. Jako nepřítele by se ho měl každý obávat, také proto, že netrpí výčitkami svědomí.
Takovýto výklad se uším státního zástupce líbil. Velmi rád odcházel do kanceláře v doprovodu Janowitze a žasl nad uměním jasnovidce. Janowitze zvědavost donutila zeptat se, o čí dopis se jednalo a zda-li by do něj mohl nahlédnout. Protože se i sám pan státní chtěl pochlubit s odhadem ohledně Müllera, souhlasil.
Když ale rozdělával dopis, zděsil se. Omylem do něj vložil vlastní popsaný list. Rozčileně se rozběhl domů. Po cestě ho ale dohnala samolibost. Slova Karadagha mu již tak příšerná nepřipadala. Vlastně si na cílevědomosti vždy zakládal.
Při soudním stání proti panu Müllerovi dokonce použil fráze, které jasnovidec adresoval jemu. Předseda soudu a votant si po slyšení slova státního zástupce opakovali.
Citace: ""Pamatujete si, pane kolego, jak říkal: Není to obyčejný zločinec; není schopen špinavosti, nelže ani nekrade; ale zavraždí-li člověka, udělá to tak klidně, jakoby dával na šachovnici mat. Nevraždí z vášně, ale z chladné rozumové úvahy, jakoby řešil úkol nebo technický problém." "Nebo to, jak říkal: Tenhle vrah si jistě nic nevyčítá; je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou, - nemusí se bát svého svědomí.
"Tak trochu samolibý, to on je." Řekl zamyšleně ctihodný předseda. Ale má úžasnou vůli… hlavně k úspěchu." [2]



Charakteristika hlavních postav:
Pan státní zástupce: Jde o velice cílevědomého muže, který by dokázal udělat vše, jen aby dokázal své. Jasnovidec ho odhadl dobře. Samolibý, schopný všeho, se silnou vůlí, arogantní,…
Citace: jasnovidec o pisateli dopisu: ""Je tu veliká síla, ale taková - síla, která číhá. To číhání je strašné. Toho člověka bych nechtěl mít svým nepřítelem!
"Já jenom vím, že by se mohl dopustit čehokoliv - velkých i strašných činů. Je tady úžasná vůle… po úspěch… po penězích… ten člověk by nebyl schopen žádné špinavosti, ale myslí si, že vládne nad životem lidí." [3]
Nevěří na schopnosti, které má jasnovidec. Chce z něj udělat podvodníka. Vidí v něm jen další svůj případ. Neuzná chybu a možnost, že obviněný by mohl být i nevinný.






Případ s dítětem



Hlavní téma:
Detektivní povídka kritizuje práci policistů. Zároveň však ukazuje lásku matky k dítěti. Jako zajímavost by se dala uvést forma povídky. Je celá psaná jako vyprávění nezúčastněné osoby, jednou přímou hovorovou řečí.



Hlavní děj:
Paní Landová celá rozrušená přiběhne na policejní stanici. Ujme se jí komisař Bartošek. Nejprve si pomyslí, že si mladá žena přišla postěžovat na opilého manžela, nebo dokonce na jeho odchod z domu. Uklidňuje ji a utěšuje. Až za delší dobu zjistí, že za ním přišla nešťastná matka, které před chvílí někdo ukradl její malou dcerku.
Růženka ležela v svém kočárku před obchodem, kde si maminka vybírala krajky. Jakmile vyšla, zmizel kočárek i s tříměsíční holčičkou. Komisař je přesvědčen, že motiv tohoto činu byl právě kočárek a peřinky v něm. Ujišťuje matku, aby se nebála. Dítě se nejspíš najde někde odložené. Pošle ženu domů.
Jakmile se objeví dětský kočárek bez Růženky, Bartošek trochu znejistí. Znovu se vydá za Landovou a chce z ní vymámit popis dcerky, protože děti se podle pověry do jednoho roku nemají fotit, prý pak nerostou. Ovšem paní popíše dítko jako většina matek. Hezká, malinká,…
Citace: "Hm, řekl komisař, tedy nám aspoň to mrně popište. To tedy ta maminka udělala velmi obšírně; prý má Růženka takové pěkné vlásky, a nosánek, a taková krásná očička, a váží čtyři tisíce čtyři sta devadesát gramů, a má takový krásný zadeček, a faldíčky na nožičkách - Jaké faldíčky? Ptal se komisař. Takové k zulíbání, plakala ta maminka, a takové vám sladké prstíčky, a tak se vám na mámu smála - Ale ježišmarjá, paničko, lomozil pan Bartošek, podle toho ji přece nemůžeme poznat!" [4]
Pan Bartošek se pořád snažil zjistit, k čemu slouží dítě. Nedokázal pochopit, jak moc ho maminka miluje a jakou jí dělá radost. Přestože vlastně žádný "praktický" účel nemá. Nepomohla mu ani návštěva dcerky jeho podřízeného. Stejně nezjistil nic, co by mu v pátrání pomohlo.
Případ se stále více zamotával. Hlavně aktivitou paní Landové, která na ulici rvala jiné mamince dítě z náručí a přitom kradla chlapečka. Pan komisař zase nechal obejít všechny rodiny, kde tříměsíční dítě zemřelo. Marně. Nikde Růženku Landovou nenašel. Zoufalost dohnala paní Jandovou k hloupému nápadu. Vypsala odměnu deset tisíc tomu, kdo jí malou vrátí. Když se zpráva roznesla, na stanici se začaly objevovat děti, dokonce i chlapečci "na prodej".
Bartošek šel domů. Případ nevyřešen. Jeho hospodyně ho hnala k feně. Knírači se narodilo devět štěňat. Hospodyně si vychvalovala pohledy fenky. Prý jak je matka pyšné. S jakou láskou na své děti kouká. Není matka, která by nerada slyšela chválu na vlastní dítě. Takové řeči vnukly komisaři nápad.
Druhý den se ulice jen hemžily policisty. Ti se nakláněli nad kočárky maminek a chválili a chválili. Což se matkám moc líbilo. Ptali se, jak je dítě staré. Nejistota jednu ženu prozradila. Policista ji předvedl ke komisaři. Nechali zavolat paní Landovou, aby holčičku identifikovala. Bez čepičky se Růženka zdála dost jiná. Ale faldíčky na nožičkách potvrdily její totožnost.
Holčičku ukradla mladá svobodná matka. Její Zdenička byla nemocná. Pořád plakala a nechtěla pít. Když jí v noci matka kojila, usnula a dítě se prsem nejspíš udusilo. Při cestě na faru, kde chtěla úmrtí oznámit, procházela kolem kočárku s Růženkou. A tak si dítko vzala. Nejen proto, aby ženatý otec Zdeničky dále platil alimenty, ale i kvůli tlačení mléka v prsou. Svobodná matka mrtvolku schovala do ledničky a plánovala ji pohřbít. Nesebrala však dost odvahy.
Šťastná paní Landová se radovala z návratu holčičky. Děkovala.
Citace: "Ty má Růženko, křičela v pláči, ty ptáčku, Dydydy, ty bakaná, ty mámina prcinko, ty mé zlato - Prosím vás, paní, řekl pan Bartošek mrzutě, přestaňte, nebo se namouduši ožením. A těch deset tisíc dejte na nemanželské matky, rozumíte?
Pane komisaři, řekla paní Landová slavnostně, pochovejte to dítě a požehnejte mu!
Musí to být? Bručel pan Bartošek. Jak se to bere? Aha. Ale koukejte, ono to začíná brečet! Nate, vemte si to honem!"[5]



Charakteristika hlavních postav:
Komisař Bartošek: Tento pán pracoval jako policista dlouho. Svou práci měl rád. Ale případ ztraceného dítěte se mu asi moc nelíbil. Hlavně proto, že k dětem žádný vztah neměl. Dokonce o miminku mluvil jak o "tom".Byl trochu primitivnější v názorech na děti a i ve svém vyjadřování. Jako policista se ale nakonec osvědčil a podařilo se mu únos vyřešit svou chytrostí.
Citace: "Koukněte se, tady je otázka, proč ji ta osoba ukradla. Můžete mně říci, k čemu slouží takový kojenec? Paní Landová na něho vytřeštila oči. Přece to je to nekrásnější na světě, vysvětlovala. Pane, copak ve vás nejsou žádné mateřské city?
Pan Bartošek se nechtěl přiznat k tomuto nedostatku a řekl honem: Já myslím, že takového haranta by mohla ukrást jenom matka, která přišla o vlastní mládě a chce mít jiné. Víte, otj e jako když vám někdo v hospodě vezme klobouk: tak vy si vyberete jiný a jdete." [6]
Paní Landová: Milující matka, která se nehodlá se ztrátou svého dítěte smířit.
Citace: "Vypište cenu, že kdo vás uvede na stopu mého dítěte, dostane deset tisíc!
Já bych to nedělal, milá paní, řekl pan Bartošek pochybovačně.
Vy nemáte žádný cit, vybouchla mladá paní. Já bych dala celý svět za svou Růženku." [7]
Je velmi hodná, starostlivá a především zoufalá. Pro svoje dítě by udělala cokoli. Vypíše za něj odměnu. Je přesvědčená, že by dceru na první pohled poznala. Jakmile ji ale vidí, jistotu nemá. Teprve až po charakteristickým faldíkách.
Citace: "Paní Landovou polily slzy. To přece není má Růženka, vyhrkla, Růženka měla jiný čepeček!
Tak se podívejte, jaké to má na zadečku faldíčky! - Ale to už paní Landová klečela na zemi a líbala tomu škvrněti ručičky a nožičky." [8]




Příběhy sňatkového podvodníka



Hlavní téma:
Povídka s detektivním nádechem nás seznamuje s policistou a zločincem. Podvodník se vlastně chová k policii slušně, takže v podstatě se nejedná o zlého člověka. Kompozici příběhu tvoří opět dlouhá přímá řeč, tentokrát se mu osobně tento příběh stal.



Hlavní děj:
Detektiv Holub vypráví o svém případu. Poněkud výjimečném. Stěžuje si na "nové" zloděje. Prý více vzdorují vyšetřování, nepřiznají se apod. Proto se mu velice zamlouval podvodník, se kterým se setkal.
Na jeho oddělení se dostávalo mnoho hlášek o sňatkovém podvodníkovi. Vystupoval pod mnoha jmény a okradl spoustu žen. Většinou se k nim dostával vlakem. Proto Holuba jeho nadřízený informoval o holohlavém, tlustším, starším muži. Jako poznávací znamení uvedl 5 zlatých zubů. Pan Holub si měl na někoho takového dát pozor během pochůzek ve vlacích a po nástupištích.
Během svých pochůzek dvakrát objevil muže odpovídacího popisu a především s 5 zlatými zuby. K jeho smůle se ale jednalo o vysoké hodnostáře - školního inspektora a poslance. Čímž si vysloužil problém u svého šéfa. Ale káraní přineslo opačný účinek. Motivovalo Holuba, aby začal pátrat usilovněji.
Jedna podvedená paní ho přivedla na stopu. Číslo jejího domu 618 odpovídalo hodině odjezdu vlaku, kterým k ní přijížděl: 6 hodin a 18 minut. Díky časovému údaji podvodníka vystopoval. Výsledek ho překvapil. Šlo totiž o bývalého losaře Plichtu, známého podvodníka.
Citace: "V tu chvíli ze mě spadla všecka zlost; vždyť on to byl starý losař Plichta, víte, co dělají ty losové podvody; ten Plichta už seděl aspoň desetkrát. Pozdrav bůh, Vincku, povídám, tak ty už neděláš losy?
Ba ne, řekl Plichta a posadil se na kanapi. Pane Holub, ono to dá moc běhání, že jo, a já už nejsem mladík. Dvaapadesát let, to už člověk rád někde posedí; chodit od domu k domu, to už pro našince není." [9]
Plichta nic nezapíral. U soudu mu ale většina žen odpustila, takže ve vězení strávil jen pět měsíců.
Za půl roku se další dvě ženy staly oběťmi sňatkového podvodu. Panu Holubovi bylo jasné, "odkud vítr vane". Ale jelikož nešlo o jeho případ, vše nechal být. Až do doby než na cestě za rodinou do jejich letního bytu nepotkal pana Plichtu v kupé s další potencionální "manželkou". A opět se zločinec nijak nevzpíral. Dokonce se chtěl nechat odvést pouze panem Holubem.

Detektiv se nechal přesvědčit. Dorazil za ženou společně s podvodníkem, ale představil ho jako svého starého přítele. Holub s údivem sledoval, jak obratně si dokázal podvodníček omotat kolem prstu jeho mladou švagrovou.
Když přijeli vlakem do Pardubic, kde měl být Plichta zatčen, zatoužil odsouzenec ještě alespoň trochu užít své peníze. Posadil se do restaurace. Mezitím si pan Holub vyřídil pár věcí. Když se vrátil ke stolu, u kterého viníka zanechal, nenašel ho tam. Plichta tokal s jednou paničkou. Jenže z bohaté továrnice se vyklubala sňatková podvodnice. Pan Holub se s ní již v minulosti setkal.
Citace: "Tě bůh, Lojzičko, povídám, pořád ještě lovíš tyhlety starší pány?
Ta blondýnka se začervenala až po lopatky a řekla: Žišmarjá, pane Holub, já nevěděla, že ten pán je váš přítel! Tak se hleď ztratit, povídám jí. Pan rada by chtěl s tebou mluvit; to víš, on tomu říká podvody.
Plichta byl zdrcen. Pane Holub, řekl, to bych jakživ nevěřil, že ta panička je taky podvodnice!" [10]
Těsně před policejní stanicí si Plichta spočítal, kolik získal od poslední podvedené, a odečetl to, co do své poslední "práce" investoval. Pak si to, co vydal, uschoval u pana Holuba do doby než se opět vrátí z vězení.

Charakteristika hlavních postav:
Detektiv Holub: I když nepatří mezi nejlepší policisty nasazované na nejtěžší případy, přesto dokáže vyřešit mnoho zločinů. I když někdy se mu jeho píle poněkud vymkne z ruky možná a svou práci občas "přeháněl".
Citace: "No dobře, já jsem se začal dívat lidem ve vlaku na zuby a do čtrnácti dnů jsem načapal tři pány s pěti zlatými zuby; museli se mně legitimovat, ale ježišmarjá, jeden z nich byl školní inspektor a jeden dokonce poslanec, a to se neptejte, páni, jak jsem za to dostal vynadáno od nich i u nás." [11]
Zbytečně se nepletl do problémů, které se ho netýkaly. Choval se k panu Plichtovi čestně. Důvěřoval mu, přestože se jednalo zločince.
Pan Plichta: Nenapravitelný podvodníček, kterého nedokáže vězeňský systém napravit. Přestože se ale chová k panu Holubovi čestně a důvěřoval mu.
Citace: "Pane Holub, prosil Plichta, tak mě zatím posaďte tuhle do restaurace; já si dám čaj a přečtu si noviny - taky máte mé peníze, je to čtrnáct tisíc a ještě něco; bez peněz vám neuteču, vždyť nemám ani čím zaplatit útratu." [12]
Citace: "Prosím vás, ty peníze mně musíte odpočítat; a já si je zatím nechám u vás. Já mám rád pořádek, pane Holub; aspoň tu režii musím mít krytou." [13]





[1] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 23
[2] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 28
[3] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 25
[4] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 195
[5] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 199
[6] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 195
[7] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 197
[8] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 199
[9] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 215
[10] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 218
[11] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 214
[12] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 218
[13] ČAPEK, K. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel 1964. str. 219
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 29. srpna 2012 v 14:28 | Reagovat

Právě jsi mě na tuhle knížku bezvadně navnadila, takže vím, co si příště půjčím v knihovně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.