2. kapitola: Dokazování moci

16. dubna 2011 v 1:49 | Alis |  Spojeni životem
autorka obrázku: Colette15

autorka obrázku: Lendaber
________________________________________________________________________________________________________________

Tohle byla kapitola, která se mi psala velice těžce. Vlastně pro mě nikdy žádná nebyla obtížnější. Mějte, prosím, pochopení. Bylo to vážně těžké. A musím ji zveřejnit, protože jsem to už několikrát přepsala, a pokud ji nezveřejním, budu to dělat do nekonečna.
Chtěla bych kapitolku věnovat Eunice - když se na to znásilnění tolik těšila...
Rating 15+

________________________________________________________________________________________________________________

Září 1997
Seděla jsem před zrcadlem a nanesla jsem si na tvář ještě jednu lehkou vrstvu červené tvářenky. Zlobila jsem se na matku, že mě poslala zpátky - upravit se. Celou tuhle hloupou akci jsem považovala za zbytečnou a za… hazard. Ukázat v době, kdy všichni tušili, že Ministerstvo padlo, že některé mudlovské tradice jsou skvělé? Například debutantský ples? Moje máma byla taková aktivistka odjakživa. Pocházela ze smíšené rodiny a měla k mudlům velmi kladný vztah. A tak organizovala tuhle šaškárnu - ples na počest vstupu dívek do společnosti - něco tak mudlovského a přitom tak čistokrevně kouzelnického. A já se musela zúčastnit. Podivovala jsem se, jak se podařilo jí a stejně tak jiným matkám dostat z Bradavic tolik svých šestnáctiletých dcer? Pod vedením Snapea a Carrowových byla škola hrozným místem. A to, že jsem tam nemusela být, bylo na tom všem jediné pozitivní.

Zaslechla jsem podivnou ránu doprovázenou výkřikem. Ani jsem nevyndala hůlku, když do malé místnůstky vešel Smrtijed. Byl zahalen v černé kápi, měl černé kožené rukavice a přes obličej masku. Zhluboka jsem se nadechla. Nedokázala jsem racionálně přemýšlet! Nenapadlo mě, co tu chce a snad jsem doufala, že se omluví, že mě vyrušil, otočí se a odejde. Byla válka a já to věděla, ale doposud se mě osobně netýkala. Až jeho přítomnost mě vyděsila a náhle jsem pochopila, jaké nebezpečí hrozí nejen celému kouzelnickému společenství, ale v tuto chvíli především mně samotné. Z těchto úvah mě vyvedl ženský křik, který se ozval z chodby. Nenapadlo mě natáhnout se pro hůlku, která ležela na stolku. Nakonec jsem se prostě rozběhla ke dveřím. Jenomže on mě zachytil a nedovolil mi projít. Jeho dotek byl pevný, silný, nekompromisní a tak nelidský. Možná kvůli těm rukavicím. Celým mým tělem projela vlna odporu, strachu a nesouhlasu.

"Zůstaneš tady, Pearl!" poručil mi a jeho relativně hubené paže mě pevně sevřely kolem pasu.

Pokusila jsem se mu vytrhnout, dostat se od něj co nejdál. Už jsem netrvala na tom jít na chodbu. Chtěla jsem jen co nejdál od něj! K mým uším dolehl další výkřik a já sebou škubla ještě mnohem razantněji. Ale prudce mě odhodil na zem. Chtěla jsem mu odporovat, ale vytáhl hůlku. A já si vzpomněla na dvě slova "Avada kedavra". Zakázaná kletba, která pro někoho, jako byl on, jistě zakázaná nebyla. Přitáhla jsem si kolena k bradě, vyděšeně oddechovala a mlčela. Nechtěla jsem… umřít. Až teď jsem si uvědomila, že mě zná! On mě znal. To mě vyděsilo ještě o trochu víc.

"Pearl!" ozval se hlas mojí matky.

Vyskočila jsem na nohy. Zněla tak zoufale - moje vždy vyrovnaná, pragmatická matka, která dokázala najít na všechno řešení, které se povedlo cokoliv, co chtěla. Znovu jsem se k němu rozběhla. S každým krokem se můj strach stupňoval a stejně tak, jako jsem chtěla mamince pomoct, jsem se k tomu muži nechtěla přiblížit. Nebyla jsem odvážná Nebelvírka, ale to přeci neznamenalo, že nejsem odvážná vůbec, že nedokážu bojovat za své drahé?

"Ne, ne!" naléhavě volala moje maminka a já se zarazila.

Nad tím tónem, nad tou obavou, která z toho jindy pevného hlasu najednou vyzařovala.

"Avada kedavra," ozval se hluboký mužský hlas.

A najednou - na pár chvil - jako by se svět zastavil. Zkřížila jsem paže přes prsa, sklonila jsem hlavu a semkla oči. Ucítila jsem, jak se mi z očí vydraly slzy. Já poznala, koho ta kletba zabila. Cítila jsem to. Každý kousek, který ve mně matka zaujímala, zmizel.

"Pusťte mě, pusťte mě ven!" strčila jsem do něj.

Pevně chytil mé paže, já sebou divoce zmítala a chtěla jsem vykřiknout, ale přetočil si mě v náručí a zacpal mi pusu.

"Někdo nám chybí," promluvil ženský hlas z chodby.

Smrtijed sebou vyděšeně cukl. Strčil do mě, takže jsem znovu skončila na zemi. On se opřel dlaněmi o dveře a zašeptal dvě slova. Prvnímu jsem nerozuměla, ale to druhé bylo určitě Silencio. Beze slova jsem se na něj dívala a zběsile, rozrušeně dýchala. Zbabělec! Nechtěl tam jít, aby je neviděl umírat? Aby je nemusel zabíjet? Když to nechtěl, proč tomu nezabránil? Proč nepomohl mé mámě? A všem ostatním, kteří dnešek určitě nepřežijí…

Matně jsem si uvědomovala, že pláču - žalem, bezmocí a vztekem. Neviděla jsem tomu Smrtijedovi do obličeje. Ale zdálo se, že se bojí. Oba jsme se báli, ale každý jinak. Jenomže já s ním nechtěla mít nic společného. Nic. Já byla jiná. Lepší!

"Já jim chci pomoct! Pusťte mě tam!" zakřičela jsem na něj pevným hlasem, ale tentokrát jsem stála kus od něj.

Zdálo se, že se ušklíbl. Zaslechl snad moji nerozhodnost? Já nechtěla být nerozhodná, já nechtěla pochybovat. Odhodlaně jsem k němu vykročila. Jeho strach mi dodal odvahy a jednoduše jsem do něj strčila, aby mě pustil. Jako kdyby nade mnou neměl žádnou moc. Ale nejspíš vytušil, že můj strach je o něco menší. Dal mi facku a já upadla.

"Zbabělče!"

Udělal ke mně tři kroky a já bezděčně couvla po zadku kousek dál. Pořád jsem se bála, ačkoliv méně. Napřáhl hůlku, ale vzápětí se rozmyslel. Zase se vrátil na své místo ke dveřím. Postavila jsem se. Všichni umírají a já… Já co? Jsem tady schovaná? Ale za jakou cenu? Že všichni tam venku zemřou? A jsem tu byla schovaná já, nebo on? Z někoho takového bych měla mít téměř smrtelný strach?

"Bojíš se? Nemáte moc. Nad nikým. A ty už vůbec ne. Jsi slaboch. Jestli je vás takových víc, dlouho nás všechny - " Dál už jsem nemluvila. Přiběhl ke mně a chytil mě pod krkem.

"Nad tebou ale - očividně - moc mám," zašeptal nenávistně.

Nechápala jsem, kde jsem vzala dost sil, abych se netřásla. Moje máma byla mrtvá, stejně Linn, Alma, paní Pettersonová,… a já se teď obávala jen o vlastní život. To bylo tak sobecké! Ale jeho prsty nekompromisně tiskly můj krk a mně se dýchalo s každou vteřinou hůř.

"Nemáš! Ne-nemáš!" zasýpala jsem.

Nevím, kde se v tom docela hubeném muži vzalo tolik síly, ale odhodil mě na protější zeď. Vlastně se mi trochu ulevilo - byla jsem od něj dál a konečně jsem se mohla nadechnout. Narazila jsem do stěny a tvrdě dopadla na podlahu.

Postavila jsem se a narovnala, měla jsem roztržené šaty. Když jsem se před ním objevila skoro nahá, nebezpečně si odfrkl. Až to mě vyděsilo. Ustoupila jsem dva kroky vzad. A začala jsem roztržené konce šatů přikládat k sobě. V tom okamžiku mi to přišlo důležité.

"Já ti to předvedu-"

Nestačila jsem nic říct. Jednou, velmi ležérně, máchl zápěstím a moje sněhově bílé šaty odlétly stranou. Buď jsem si nechtěla přiznat, co ho napadlo, nebo… Připadalo mi to jako nesmysl. Vždyť za těmi dveřmi se vraždilo a on? On bude mně - bezvýznamné čarodějce - něco dokazovat? A co? Co tím dokáže mně? Nedokáže tím spíš něco sám sobě? Chvilku si mě prohlížel a já jsem jenom mlčela. Už jsem se neodvážila cokoliv říct. Jen jsem si v hloubi duše přála, abych se mýlila. Aby byly ty pohledy, které jsem vlastně neviděla, jen cítila, dvojznačné.

Zastrčil si hůlku někam dozadu za kápi a vyšel mi vstříc. Stála jsem a zhluboka dýchala. A jako by mi teprve teď došlo, jak moc jsem bezbranná, slabá a nahá nejen proto, že jsem na sobě neměla skoro žádné oblečení. Já jsem se bála. Hrozně jsem se bála a nedokázala jsem to skrýt. Už jsem ani trochu nemyslela na matku, na mrtvé, ale jen na sebe. Jen na to, jak utéct?! Jak mu zabránit mi jakkoliv ublížit?! Strach mi zatemnil veškeré mé myšlení. Jen utéct! Utéct! Pohlédla jsem na stolek, kde ležela moje hůlka. Nemohla jsem k ní. Ačkoliv se to zdálo bláhové, pár sekund jsem se pokoušela ji přivolat… silou vůle? Zbytečně. Ustupovala jsem, dokud jsem nenarazila do studené zdi. Pomalu ke mně došel. Přitiskl se ke mně a zlehka se dotkl svou tváří mé. Zatřásla jsem se.

"Jsi moc krásná," zašeptal skoro… něžně. Jeho teplý dech na mém krku mě probudil. Už jsem si nemohla nic nalhávat! Ucukla jsem a chtěla jsem se kolem něj prosmýknout. Jenže on pevně sevřel moje ruce a přimáčkl celé mé tělo ke stěně. Tlačila jsem ho pryč, uhýbala hlavou.

"Prosím, nech mě!" zaškemrala jsem.

Nechtěla jsem jej o cokoliv prosit, ale… nemohla jsem si pomoct. Na vteřinku ztuhl. Ta naděje mě téměř přinutila poděkovat. Znovu jsem se mu pokusila vytrhnout, ale rozzuřilo ho to. Svou vahou mě zaklínil mezi ním a zdí. "Tohle ne, prosím, prosím." Neposlouchal. Kopla jsem ho podpatkem do holeně. Dostala jsem se z jeho sevření. Skrčila jsem se. Chtěla jsem proklouznout při zemi. Jen pryč od něj! Skoro jsem se plazila, když mě chytil za lýtko a podtrhl mi prudkým škubnutím nohy.

"Nech mě na pokoji! Ty ubožáku!"

Zmáčkl můj kotník tak silně, že jsem vypískla. Natáhla jsem prsty ke stolu s hůlkou - prosím -, jenomže byla tak daleko! Kopala jsem, ale on mě nepouštěl. Tohle ne! "Prosím!" Přitahoval si mě stále blíž a blíž. Křičela jsem, odstrkovala ho a občas mi ukápla slza. Když jsem uslyšela zvuk rozepínání zipu, zmítala jsem se zase o něco víc. "Ne, nedělej to, prosím! Já nechci!"

"Přestaň!" zasyčel přísně a možná i trochu prosebně.

Uhýbala jsem jeho obličeji - snažil se mě políbit?! Velice neobratně jsem ho bouchla pěstí do zad. A najednou jsem tam nahmatala jeho hůlku. Další jiskřička naděje. Malá. Ale tonoucí se stébla chytá. Jenže mi pravou ruku pevně držel a druhou jsem měla uvězněnou pod vlastním tělem. Dokázala jsem ten kousek dřeva chytit jen konečky prstů a nemohla jsem udělat téměř žádný pohyb. Ale on tuhle mou vzpouru nezaznamenal. Nenapadalo mě žádné kouzlo, ke kterému by mi stačilo jen nepatrné mávnutí a zároveň by mu ublížilo. Nic. Já přece nebyla tak špatná čarodějka! Jakmile mě ale pohladil prsty schovanými v rukavici po boku, zachvěla jsem se. Jeho dotyk mě mrazil, bolel. To ne!

"Mucro," špitla jsem. I když jsem mu neviděla do očí, poznala jsem, jak strnul.

Než se však stačil pohnout, prudce jsem ho řízla špičkou hůlky, která se změnila v čepel, do zad. Jeho stisk mi nedovolil bodnout víc a hlouběji. Bolestně zaúpěl. A já hlupačka byla tím zvukem tak… zaskočená, že jsem promarnila příležitost se mu vytrhnout. Uvědomila jsem si, že kdybych měla příležitost jej zabít, nejspíš bych… k tomu ani nenašla odvahu! Byla jsem takový zbabělec? Větší než on… Praštil mě hřbetem ruky a vykroutil mi svou hůlku z prstů. Někam ji odhodil.

"Tak nemám moc?" zašeptal.

Stiskla jsem čelisti a zarytě mlčela. Ne, on byl větší zbabělec, proto mi dokazoval svou převahu. Pořád jsem se pokoušela nějak vyprostit, občas jsem ho praštila, bouchla, zaječela. Když mě znovu přemohlo moje slabošství, prosila jsem. V té chvíli mi zacpal ústa dlaní.

Když mě konečně nechal být, odplazila jsem se nahá do kouta a přitáhla si nohy k hrudníku. Jen na nic nemyslet. Na nic! Chvěla jsem se studem, strachem a odporem. Hlavu jsem měla opřenou o vlastní předloktí a plakala jsem. Bylo to sice ponižující, ale neuměla jsem si představit, že by mě ještě něco mohlo ponížit víc než… Najednou přese mě přehodil povlak na šaty, kterých bylo na věšácích několik. Zvedla jsem k němu oči. Čekal snad vděk? Bral zrovna za kliku. Silencio povolilo a já uslyšela další útrpné výkřiky a naříkání. Zvedla jsem se, povlak před sebou, a rozběhla jsem se ke dveřím. Toužila jsem pomoct někomu jinému, když jsem nedokázala pomoct sama sobě.

Najednou se proti mně otočil: "Mdloby na tebe."







 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která povídka se Vám zatím líbí víc?

Per aspera ad astra
Spojeni životem

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 16. dubna 2011 v 10:51 | Reagovat

Tak z téhle kapitoly mám poněkud smíšené pocity... Znásilněna smrtijedem - to určitě za války s Voldym nebyl nijak neobvyklý jev... Ale vzhledem k tomu, že z minulé kapitoly víme, že tím Smrtijedem byl Severus ... no, nějak si nedovedu představit, že zrovna tenhle konkrétní Smrtijed by měl znásilňovat, přece jen je to Brumbálův člověk a tak by se od něj dalo očekávat trochu ... ehm... jiné chování. No, ale zase nutno přiznat, že tímhle ne zrovna férovým tahem jí celkem účinně zabránil vlítnout mezi ty ostatní Smrtijedy a nechat se zabít....

2 Eunice Eunice | E-mail | Web | 16. dubna 2011 v 16:00 | Reagovat

Severus...? Ne, Alis, tohle mi nesmíš dělat - já ho vážně začala mít ráda.
Já jsem se netěšila na to "znásilnění", já jsem se těšila na tvé provedení (požaduji úpravu tam tam nahoře :D ). A musím přiznat, že jsi to zvládla dokonale.
Kdybych byla v její situaci - bože, ani si to nedokážu představit - tak bych pravděpodobně nejdříve prosila, potom bouchala slabomyslně kolem sebe, snažila se prostě zbavit se ho za každou cenu.

Včera jsem byla s kamarádem Michalem na kole :D A když jsme se objevili 30 km od civilizace, najednou mě napadlo, že kdyby se mě rozhodl uškrtit, tak by mohl, vzhledem k tomu, že je mnohem rychlejší a silnější než já. Padl na mě mráz a strnulost, ale potom mi tak nějak došlo, že se chovám jako husa a vzpomněla si na tvoji větu: "Ach, ta puberta" :D

ClaireM - ale nyní ještě nemusí být Brumbálův člověk. Do 21 let byl smrtijedem - dokonalým smrtijedem, který vraždil, mučil a ... :-(

3 Alis Alis | E-mail | Web | 16. dubna 2011 v 16:23 | Reagovat

Holky, tohle je rok 1997. Takže... Severus je Brumbálův člověk. Ale ach. Dobře, tak já vám tedy napovím. Všechno, co víme, nám řekla SAMA Pearl. Kdybyste četly pozorně každou její větu v minulé kapitole, možná byste na něco přišly... :-x Ach jo, já bych nejradši všechno prozradila hned, ale... kdo by to pak četl, že? :-D

4 Colette Colette | Web | 16. dubna 2011 v 19:52 | Reagovat

:D há há, jakou já mám výhodu. :D můj názor na kapitolu znáš, Alis :)

5 Eunice Eunice | E-mail | Web | 17. dubna 2011 v 9:09 | Reagovat

Jééé, už jsem rok na živu ^^ :-D

6 Alis Alis | E-mail | Web | 17. dubna 2011 v 11:02 | Reagovat

To ti gratuluji. A protože sis to už přečetla, tak tam můžu dát 15+ :D

7 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 17. dubna 2011 v 13:22 | Reagovat

Tohle bylo pěkně depresivní. Ať už to udělal z jakéhokoli důvodu, nelíbilo se mi to a považuji ho za zmetka. I když, ono se to změní, což?
Ty matky asi nebyly moc prozíravé - takovou událost si přece smrtijedi nemohli nechat ujít:-)
Ale... Ten křik jsem si živě představila a fuj, udělalo se mi znovu zle.
Napsané to bylo absolutně nádherně. :-)

8 Alis Alis | E-mail | Web | 17. dubna 2011 v 19:48 | Reagovat

Mlčím jako hrob. :-x Už jsem toho prozradila moc! Děkuji za pochvalu. :-)

9 GwenLoguir GwenLoguir | E-mail | 18. dubna 2011 v 21:23 | Reagovat

jediné, čo ma utešuje, je, že mi ten chlap nepripomínal Severusa. ani strachom, ani túžbou preukázať svoju moc... a tuším mi tam nesedelo ešte niečo, ale neviem si to vybaviť. Ak To Bol Severus, prosím, napíš mi na mail. A odpusť, že to nebudem ďalej čítať. Ale nemám rada jeho očierňovanie. Zlý Severus, áno, ale v rámci jeho špehovania, teda prevleku. V knihách totiž nie je taký zlý - a podľa siedmej knihy už vôbec nie.

10 Alis Alis | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 22:11 | Reagovat

Gwen: Já ti ten mail už napsala!! Nedošel ti? O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.