5. kapitola: Pochybnosti

13. srpna 2011 v 7:48 | Alis |  Per aspera ad astra
Lavinia začíná pochybovat o vině Siriuse Blacka. On se cítí zavřený a to ho "deptá". Na procházce si promluví a Sirius se zase nechová jako vrah. Když už mezi nimi přestává být napětí, objeví Black jedno velké tajemství, které Lavinia Monroeová skrývá a za které se stydí.

________________________________________________________________________________________________________________

Několik dalších dní zůstala Lavinia uvězněná ve svém domě. Sirius se postaral, aby se nedostala ven. Vlastně to bylo docela obdivuhodné - kolik kouzel znal, jak schopný byl kouzelník. Dokonce se přistihla, že po dlouhé době vzpomíná na chvíle, kdy před ní její otec kouzlil a ji to… očarovalo. A přestože to ona se stala vězněm ve vlastním domě, zdálo se, že pro Blacka je těžké smířit se s tím, že nemůže svobodně odejít. Možná horší než pro Lavinii. Ta byla na samotu zvyklá. Vždycky byla spíš samotářka. I když nikdy sama nežila.

Jednou v poledne, když Lavinia připravovala guláš z divočiny - její otec měl krom žen, motorek, famfrpálu, tenisu a další kupy zálib v oblibě i lov - po očku sledovala Siriuse. Probíral se už po několikáté svou složkou. A jako obvykle s ní po chvíli praštil o stůl. Laviniu napadlo, že je svou nevinnou opravdu příliš posedlý. Mohl za ta léta ve společnosti mozkomorů zapomenout, že to skutečně udělal? Choval se přece hloupě. Když utekl, měl se sebrat a zmizet ze země. Metat kletby na každého, kdo by se mu postavil do cesty. Ne riskovat a hledat svého advokáta. Probírat se těmi složkami. A nakonec i to, že nezabil Emily a naopak všechno zařídil tak, aby se jí nic nestalo… Zkrátka to bylo zvláštní.

Ovšem byl tak trochu cholerik. O tom se opět přesvědčila, když strčil do celé hromady složek o jeho případu, ty se rozsypaly po zemi a on u toho ještě zavrčel. Lavi odložila vařečku a klekla si, aby ten nepořádek posbírala. Možná měla Monica pravdu - byla až příliš hodná.

"Nech to!" okřikl ji. A tak upustila složku a položila si ruce do klína.

Dívala se na něj a pak se zhluboka nadechla, aby jej po dlouhé době oslovila jako první: "Víš, nejspíš se zblázním, jestli tu budu ještě nějakou dobu zavřená."

Nakrčil čelo, zkřížil ruce na prsou a začal se pohupovat na židli. Dělával to vždy, když ho něco překvapilo a zaujalo.

"Spousta lesů kolem domu je chráněna nějakými kouzly. Ještě od táty. A… Romain je pravidelně obnovuje. Mudlové se jim vyhýbají a… třeba bychom se mohli projít." Jakmile domluvila, litovala, že vůbec mluvit začala. Byl to hloupý nápad. Pochybovala, že by tolik riskoval.

"Tak můžeme jít třeba po obědě?" vyskočil najednou na nohy a tvářil se jako žáci Lavinie. Přikývla.

Vykročila stezkou, kterou znala nejlépe. Šli v tichosti. Až to ticho Sirius nevydržel a začal jí vyprávět o svých přátelích. Jenom pečlivě naslouchala historkám o tom, jak spolu tajně běhávali po bradavických lesech, vyváděli hlouposti, porušovali školní řád. A velmi často se přistihla, že se jeho povídání směje.

"… a člověk by řekl, že jelen bude rychlejší než pes. Ale já jsem Jamesovi vždycky stačil. Ale Náměsíčník byl přeci jen - "

"Jak to myslíš?" zastavila se a nespouštěla z něj oči.

"Páni," usmál se na ni, "a já měl dojem, že snad ani neposloucháš."

"Jak jsi to myslel - s tím psem a jelenem a že jsi mu stačil?" vyzvídala dál.

A tak jí vysvětlil něco, co většině kouzelnické společnosti zůstalo utajeno - že zvěromágství se dá naučit.

"Tvoje podoba je pes?" zeptala se a poprvé bez jakýchkoli obav. Jako by jim to, že nejsou zavřeni v domě, v němž se za těch nepříjemných okolností seznámili, pomohlo. "Jo," odsouhlasil.

A byl spokojený, že konečně našel téma, které ji přinutilo reagovat.

Lavinia pokračovala v chůzi po stezce, která byla k jejímu údivu stále patrná. Přemítala o Siriusovi Blackovi jako nikdy v životě. Ani ve chvílích, kdy se dozvěděla, že kvůli němu ztratila matku. A s každým okamžikem byla přesvědčenější, že to nebyla jeho vina.

"Děkuju, že jsi mě vzala ven. Vážně bych se tam zbláznil. Vím, že to pro tebe byla… oběť," promluvil znenadání. Najednou nechtěl mluvit o Pobertech, o vtipných historkách. Měl pocit, že čas vyzrál na vážné téma.

"Ale já jsem - "

"Lavinio, nelži," začal se hlasitě smát, "vůbec to neumíš."

Nadechla se k odporu. Ráznému odporu, aby si nemyslel, jak si ji tou svou přátelskostí získal. Pořád to všechno mohl předstírat, vymyslet si to. A na to pamatovala. Jenže najednou už se nebála mu postavit. Avšak něco ji předběhlo.

"Pomooooooc!" ozvalo se zdálky. Oba sebou cukli a podívali se směrem, kterým se dral vzlykavý chlapecký hlas. Sirius na nic nečekal. Vyndal hůlku a rozběhl se za člověkem, který naléhavě a poněkud rezignovaně volal o pomoc. A Lavinino samaritánství zvítězilo nad všemi jinými úvahami a možnostmi - mohla se otočit a utéct mu. Už třeba nikdy nedostane příležitost. Ale místo toho jej následovala. Vmžiku ho doběhla. A zanedlouho stanuli před chlapcem, jehož noha byla zaklíněná v neviditelné pasti.

"Prosím, strašně mě to bolí," popotáhl tak dvanáctiletý kluk a otřel si slzy.

"Neboj se, pomůžeme ti. Jenom se nehýbej, jo?" zareagoval Sirius. Lavinia přikývla a sedla si vedle chlapce. Stiskla mu ruku. "Jak se jmenuješ?" "Fredi," zakňučel a opřel si o její rameno hlavu. "Jsem tu už… au… od rána." Žena jej pohladila po tváři a tišila jej.

"Barth byl tím lovem asi posedlejší, než se zdálo, co?" řekl Sirius trochu naštvaně a mávl nad mladíkovým kotníkem hůlkou.

Ten byl natolik slabý a zničený, že si toho nevšímal. Hlavu měl stále zabořenou v ženině košili a poplakával.

"Trochu to zabolí," varoval ho Sirius. Lavinia sledovala, jak prudce máchl hůlkou, noha se okamžitě uvolnila. Ale Fredi zakřičel tak mocně, že se z korun stromů poplašeně vzneslo hejno ptáků.

Až se chlapec trochu uklidnil, Lavinia a Sirius poodešli kousek dál.

"Má to zlomené. Ale já přes uzdravovací kouzla nikdy zrovna nebyl. Nerad bych mu nějak ublížil," ošíval se a těkal očima k chlapci. Byl tak upřímný, že Lavinia… zapomněla na všechno, co mu vyčítala.

Ale jen pro tuto chvíli. "Vymaž mu paměť a omrač ho. To ti jde." Poslechl. "Kus odtud těží dřevo. Odneseme ho tam."

Sirius vzal chlapce do náručí. Byl lehčí, než vypadal. Šli docela dlouho, a tak si část cesty vypomohl hůlkou. Uložili jej na palouk. A pak Sirius velmi špatně napodobil dětský hlas, který volá o pomoc. Dívka se neubránila ušklíbnutí. A vzápětí se otočili a vraceli se zpátky.

Tentokrát ticho vyhovovalo oběma. Sirius byl zmatený. Něco mu napovídalo, že tak úplně mu mladá žena po jeho levici nedůvěřuje. Vlastně si těch několik dní, které s Lavinií strávil, nepřál nic jiného, než aby mu uvěřila. Aby mohl sdílet "domov" a víru s někým dalším. Možná i pomoc, kterou by mu mohla nabídnout. Jenomže tak dlouho k sobě nikoho nepustil. Nechtěl se unáhlit. A někde v hloubi duše se snad dokonce bál toho, že mu uvěří. Že budou přátelé. Že do toho všeho zaplete dalšího člověka. Navíc někoho, kdo byl opravdu nevinný a neuvěřitelně hodný. Matka Tereza, vzpomněl si. A ušklíbl se. Ta žena měla opravdu. Lavinia Monroeová byla vážně skoro svatá. Nebo to tak zatím vypadalo.
Vrátili se do domu. Lavinia se posadila na pohovku, zula si boty a ponožky. Začala si masírovat nohy.

"Dlouho jsem neměla tolik pohybu jako dneska," povzdechla si. A mluvila podstatně uvolněněji. Když si to však Sirius uvědomil, jako by si to v tutéž chvíli uvědomila i ona. Zatvářila se odtažitěji a spustila nohy na zem. Opřela se zády a ruce položila hřbety na čalounění. Měla vyhrnuté rukávy. A Sirius si poprvé všiml něčeho na jejím zápěstí. Nějaké jizvy. Přisedl si k ní a vzal její ruce do svých.

"Co se ti - " zmlkl, protože pochopil. Přesné rány, stejně dlouhé. Příčné. Vytrhla se mu. A dostala najednou strach. Odsunula se na druhý konec pohovky, dala si kolena k bradě a stáhla si rukávy.

Zamračil se. Nechápal a… odsoudil ji. On prošel takovým peklem a nikdy neztratil vůli žít. A ona? Co se jí mohlo stát, že si sáhla na život? Co jí vůbec dalo právo něco takového udělat? Bylo to tak nespravedlivé. Tak povrchní. A to opovržení mu sálalo z očí. Lavinia je zpozorovala a začala zrychleně dýchat.

"Asi jsi zase tolik o smrt nestála. To by sis ty žíly podřezala podélně," odfrkl a vstal. Najednou si jí přestal vážit.

Vytřeštila na něj oči a nechápala, co mu dává právo něco takového říkat?

"To už vím taky. Ale tehdy jsem to netušila. Řekl mi to až psychiatr," odpověděla bojovným hlasem a začala plakat.

Uvědomovala si, jak je to slabošské. Že to neměla nikdy udělat. Byla to ta největší a dost možná i jediná ostuda jejího života.

"Proč jsi chtěla umřít?" vyhrkl zničehonic. A už ne s tím obviněním a pohrdáním. Její slzy ho obměkčily. A byl… zvědavý. Věděla, že na tuhle otázku nemůže odpovědět jednou větou. A nebyla si jistá, že mu chce všechno říct. Vlastně nechtěla. Jenže to pomyšlení, že si o ní právě on - odsouzený masový vrah - myslí, že je ubohá… Byla, ale snad si zaslouží alespoň pokus o obhajobu.

Bohužel se ještě nedokázala obhájit sama před sebou, a tak řekla jen to, o čem byla přesvědčená, že ji dohnalo ostré břitvě.

"Nemohla jsem mít s manželem děti. Opustil mě a já se s tím neuměla smířit," řekla to ještě chladněji, než si vůbec myslela, že je možné.

"Já vím, že… život je posvátný. A neměla jsem to dělat. Opravdu jsem chtěla umřít. Jenže pak… když jsem tak ležela na té podlaze. Chtěla jsem… žít. A díky Monice žiju. Očividně."

Opravdu byla ráda, že to tak dopadlo. I když to možná nebylo z jejího hlasu patrné. Ale mluvit o tom, jako by se jí to netýkalo, bylo… mnohem jednodušší.

Když se konečně odhodlala zvednout k němu oči, spatřila jenom samou lítost, kterou muž kousek od ní překypoval. Ale zároveň nesouhlas. Sirius Black prostě nedokázal pochopit její důvody. Ani nemohl. Myslel na dny, kdy mu bylo nejhůř. Kdy se obával, že nenajde ani dost sil otevřít oči. Ale nikdy ho nenapadlo, že by to mohl vzdát. A Lavinia? Byla svobodná. Dočista svobodná. Mohla jít, kam chtěla, dělat si, co chtěla. A přesto si přála být mrtvá? Možná si to rozmyslela, ale… byl to v jeho očích takových hřích. Hřích, kterého se on sám nikdy nedopustil. A skutečnost, že to nebyla první věc, které se sám nedopustil, ale někdo jiný ano a měl prostě jenom štěstí a vyvázl… to nemohl a nechtěl pochopit. Připadalo mu to jako další nespravedlnost, která jej potkala. I když byl vytrvalý a vzorný, ačkoliv se on neprovinil.

Lavinia pochopila okamžitě. Zvedla se a odešla naprosto klidně do kuchyně. Opřela se linku a přemýšlela. Nepochopil ji, protože byl opravdu vrah? Bylo to, co na něm viděla ona jen nějaké… pomatení? Nějaké záblesky Blackovy lepší osobnosti? Nezáleželo jí na tom, že mu právě svěřila tajemství, za které se tak hluboce styděla sama před sebou. Vadilo jí, že mu to sdělila v důvěře, že je jí blízký. Že je to hodný člověk. Mýlila se? Toužila vědět pravdu jako nikdy předtím.
Otřela si oči - chtěla se něčím uklidnit. A tak sáhla po čerstvém chlebu. Chtěla nachystat jídlo a… najednou si něco uvědomila. Stiskla pevně chléb. Čerstvý chleba. A jídlo. Nechodila nakupovat a za ta léta si snad myslela, že se tu potraviny objevují samy. Ale neobjevovaly. Někdo je tam nosil. Někdo, kdo jí je bezpodmínečně věrný, přestože jeho věrnost nevyžaduje. Jak jen mohla zapomenout?

"Ordo?" vyřkla tiše jméno, o kterém byla přesvědčena, že jej nikdy nevysloví.

"Paní si bude přát?" poklonil se před ní relativně mladý domácí skřítek s rezervovaným výrazem a poměrně malýma očima.

Jako by ho volala denně, jako by to bylo to nejpřirozenější, co kdy dělal, něco, pro co byl stvořen.

"Ano. Dokázal bys mi sehnat Veritasérum?"

"Ano, ano, paní. Chvíli to potrvá, ale ano, má paní." A s tím nejtišším puf zmizel.







 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která povídka se Vám zatím líbí víc?

Per aspera ad astra
Spojeni životem

Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 13. srpna 2011 v 21:18 | Reagovat

Teda, nějak se nám to rozjelo. :-)
Lavinie se pokusila o sebevraždu? To je dost...nečekané. Předtím bych si tipla, že se třeba po rozvodu zhroutila, nebo tak něco, ale rovnou sebevraždu?
No, je to krutý.
A Sirius byl dokonalý, já ho v téhle povídce miluju! A musím říct, že se nám na té vycházce nějak rozpovídal.
Ale to Veritasérum na konci. Co to je? To ho hodlá vyslýchat? No, na druhou stranu by mu pak mohla věřit, ale nejsem si jistá, jestli by jí to odpustil.
Takže, kdy že bude další?:-)

2 Evička Evička | 13. srpna 2011 v 21:32 | Reagovat

Tak sebevražda? To je dost... překvapivé. Nejdřív jsem Siriuse idsuzovala za to, že ji odsuzuje. Pak jsem o tom přemýšlela a pochopila jsem ho. On nikdy neztratil vůli žít. Azkaban přežil proto, že chtěl žít. A přestože utekl a je pryč z vězení, nemůže v klidu žít, protože všichni ho mají za šíleného vraha. On chtěl žít svůj život a nemohl, naproti tomu ona se rozhodla ten svůj zahodit a pokusila se o sebevraždu.
Kapitola se povedla a už se těším na další díl :D

3 Katherine Katherine | Web | 14. srpna 2011 v 14:18 | Reagovat

Veritasérum? No, je to logické rozhodnutí, ona se přesvědčí, že mu může věřit, a on... no, až se uklidní a pochopí, proč mu to Veritasérum podala, zjistí, že je to dobře pro oba. Ona mu může věřit a on jí taky, protože už ví, že mu věří :-)

4 Georgiana Georgiana | 14. srpna 2011 v 18:49 | Reagovat

Strašně moc se mi tahle povídka líbí.Lépe řečeno ji zbožňuju, protože Sirius je moje nejoblíbenější postava. Jenom bych byla ráda, kdyby kapitolky přibývaly rychleji. A tyky doufám, že tato povídka nebude mít tragický konec, jaký měly Duše. Už teď se toho strašně bojím, vzhledem k tomu, že Sirius v knížce skutečně zemře. No ale to je dost předběžné, takhle přemýšlet u páté kapitoly.Díky Alis! :-D

5 Rem Rem | 14. srpna 2011 v 22:43 | Reagovat

typický kouzelník... čarovat nechce, ale domácího skřítka si vydržovat jako sluhu je v pohodě... :)

6 Isolda Isolda | 15. srpna 2011 v 10:16 | Reagovat

Nevím proč, ale tato povídka se mi líbí více než Spřízněné duše,Překážky i Spojeni životem. Je zde sice jenom pět kapitol, ale už teď si získala mé srdce. Zamilovala jsem si ji. Je prostě skvělá. Jenom doufám, že kapitolky budou přibývat častěji. :-) REM!Tobě laskavě vzkazuju, že Lavinia si nikoho nevydržuje, pro pochopení textu si kapitolu přečti ještě jednou! Domácí skřítek je totiž věrný svým majitelům a v jejich rodině je už určitě dlouhou dobu, takže když Lavinia přestala kouzlit neznamená, že skřítek jenom tak zmizí. Navíc kdyby ho vyhodila, bylo to by to nejspíš pro ubohého skřítka pěkné trauma. Ale proč se tady rozepisuju kvůli někomu, kdo neumí napsat ani smysluplný komantář a jenom si hlédá chyby. Jinak promiň ALIS, že jsem si dovolila obhájit tvoje dílo. ;-)

7 Alis Alis | 15. srpna 2011 v 11:53 | Reagovat

Barunka: Ano, ano. Lavinia se pokusila o sebevraždu. Ona je vůbec moje první ženská postava, která nebude nijak silná, spíš taková slabší povaha. I když… pořád platí, že je Nebelvír. ;-) Siriuse se snažím ukazovat nadšeného – vždyť to ještě není dlouho, co se dostal z Azkabanu, tak musí trochu užívat. Veritaserum… tak to bude ještě záhada, se kterou si budete lámat hlavinky. :-P

Evička: Snažím se nezastávat tak nějak okatě svých postav. Názor nakonec přísluší především vám, ale… je pravda, že mám pochopení pro oba. A já osobně jsem velmi proti, pokud jde o sebevraždy. Ovšem to bych byla hodně slabá autorka, kdybych psala jen o věcech, se kterými souhlasím. ;-)

Katherine: To jsi řekla moc pěkně – až se Sirius UKLIDNÍ!! To je důležitá podmínka. :D

Georgina: I já mám Siriuse opravdu ráda. Jeho a Snapea asi nejvíc. A taky Draca. :-) Myslím, že v poznámce k téhle povídce je napsáno, že nebude dodržován kánon, takže… třeba to bude zrovna v tom, že Sirius nezemře. Možná. :-P

Rem: Svým způsobem to tak je. Holt byla Lavi celý život navyklá, že se tam jídlo objevovalo a časem zapomněla, jak se to vlastně děje. Ale není to zlá holka (to je snad zatím jasné). Nemyslela to nijak zle, ovšem zrovna ji nectí fakt, že nemohla Ordovy služby docenit. :-?

Isolda: Jsem opravdu moc ráda, že i tahle povídka má takové fanoušky. :-) Další kapitolky popravdě v zásobě nemám, ale určitě se na tuhle povídku po dokončení Překážek (zbývá mi pouze dopsat epilog) vrhnu. :-) To tvoje rozvášnění je milé, ale myslím, že to Rem nemyslela nějak špatně. Snad jsem to vysvětlila dostatečně. Ale ještě jednou a stručněji – nešlo o zlý úmysl, spíš takové opomenutí. Přesto děkuji – jsem vděčná, že má někdo potřebu mé hrdiny bránit. :-*

8 Majha Majha | 28. srpna 2011 v 0:13 | Reagovat

:D docela mě pobavilo, jaké vyvolá reakce, když zapomenu napsat jak ta povídka byla úžasná, ovšem že byla, ale doufám, že můžu občas hodit i kritickým očkem... tuhle povídku miluju, takže klídek, a co se týče skřítka, je mi jasné že ho tam nikdo netyranizuje, jen mám pro skřítky slabost kvůli tomu jejich údělu, že pracují v domácnostech.

9 Rem Rem | 28. srpna 2011 v 0:15 | Reagovat

moje druhá přezdívka - viz výše

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.