21. kapitola: Dracova pozornost

26. září 2011 v 8:41 | Alis |  Spojeni životem
Jaká bude Snapeova reakce na to, že Pearl svému synovi tvrdí, že je jeho otec? Draco bojuje sám se sebou, ale nakonec se rozhodne Pearl pomoct i s něčím dalším, nejen se setkáním se Snapeem. Ale kde je hranice? Jak daleko hodlá Draco Malfoy zajít?

________________________________________________________________________________________________________________

"Proč?"

Zvedla jsem pohled upřený do podlahy, protože ten nechápavý tón bez sebemenší známky rozčilení mě naprosto šokoval. Pootevřela jsem údivem ústa - žádné rozčilování, křik? Možná jsem Snapea znala ještě mnohem míň, než jsem si myslela.

"Co jsem mu měla říct, pane profesore?" pokrčila jsem rameny.

Nejspíš také neznal odpověď, protože mlčel. "Nemohla jsem přece devítiletému chlapci říct, co se ve skutečnosti stalo! A… přece jsem si nezasloužila, aby mnou pohrdal, kdybych tvrdila, že jsem se někde na večírku opila a vlastně to nevím?!" Byla jsem si jistá, moje přesvědčení nejspíš dost úzce hraničilo s ukřivděností, že si po tom všem, čím jsem prošla, nezasloužím, aby si o mně myslelo moje dítě něco tak špatného.

Snape si hlasitě povzdechl. Znovu jsem se na něj se slzami v očích podívala.

"Ale přesto jste neměla," napomenul mě.

Záporně jsem zakroutila hlavou: "Tolik… tolik jsem si vás tenkrát vážila. Nebyl nikdo, kdo by mi byl blíž." Uvědomovala jsem si, že se červenám a nevím, jak vlastně pokračovat. "Proto jsem mu řekla, že jste jeho otec. Tenkrát bych… nechtěla, aby to byl kdokoli jiný." Po těchto slovech jsem už nemohla čelit jeho pohledu, a tak jsem odešla k židli a posadila se.

Po dlouhé odmlce nakonec znovu povzdechl, ale ne útrpně, spíš jako by se bál, co všechno by se dalo z jeho příštích slov vyvodit. "Dobrá, Pearl, ale… nikdy ho sem nevoďte."

Pousmála jsem se a přes všechen stud jsem k němu zase zvedla oči. "Děkuji."

"Ani vy byste neměla příliš často - "

"Já vím - jste… mrtvý a nedá se na tom nic změnit. Upnout se k obrazu by nebylo rozumné," dokončila jsem za něj něco, co sám asi neuměl podat tak, aby mě neurazil. Přikývl.

"Ještě jednou děkuji, pane profesore," zopakovala jsem ode dveří.

"Pošlete mi sem ještě na chvíli Draca," zaúkoloval mě a já souhlasila.

Čekala jsem na vrcholku točitého schodiště velmi dlouho. Ale vlastně jsem byla docela ráda, protože to, že se Snape o svého kmotřence zajímá, mě zase naplnilo dalším úlevným pocitem a moje smýšlení o otci mého syna se opět trochu zvedlo. Když však Draco vyšel, trochu mě vyděsil. Byl bledší než obvykle a tak nějak bezvýrazně zíral do prázdna a jakoby skrze mě. Poprvé od doby konce pátého ročníku se ve mně vzbudila trocha kolejní soutěživosti. Potěšilo mě, že byl jako Zmijozel pokárán zrovna Snapeem. Nebo to tak alespoň vypadalo.

"Vynadal ti?" zeptala jsem se opatrně a měla jsem co dělat, abych mu před očima nezamávala rukou, čímž bych si bezpochyby vynutila jeho pozornost.

"Co? No, ano," přiznal a pak mě propíchl nepříjemným pohledem, "jak to víš?"

Pokývala jsem hlavou. "Vypadám podobně, když mě seřve můj kmotr. A vzhledem k tomu, že je zároveň můj strýc, tak to na mě působí dvojnásob."

Pousmál se. Jeho úsměv byl docela vřelý a uklidnil celou atmosféru. Nikdy jsme se zrovna nepřátelili, ale věděla jsem, jak arogantní je. Kdo by něco nevěděl o Zmijozelském princi? Ale přesto dokázal tím pousmáním tak nějak potlačit všechno nepříjemné.

Vzápětí se ale zatvářil dost ztrápeně. "Kdy ses tak… ehm… změnila? Chci říct, že… pamatuju si, jak jsi… no, chodila jako tělo bez duše. Ve škole. Takže kdy jsi to překonala?"

Nechápavě jsem se na něj nedívala. Nechtěl se na to zeptat, což bylo z jeho ošívání patrné. Třeba ho navedl Snape? Vzpomněla jsem si na ten rok, kdy jsem čekala Nathaniela. Opravdu jsem se tehdy změnila. A protože jsme se s Dracem párkrát setkali, asi si toho všiml. Do té doby jsem přece byla usměvavá dívka, která se s nepředstavitelnou dychtivostí řítila po famfrpálovém hřišti. Nechtělo se mi na to vzpomínat - na nic, co mě změnilo.

"Řekněme, že mi vstoupil do života někdo, kdo mi moje těžké období pomohl překonat."

Také jsem se na něj pousmála. Vůbec jsem nerozuměla tomu, co se to dělo?! Proč jsem se svěřovala zrovna Dracovi? Proč se zajímal? Proč jsem jednoduše neřekla pravdu? Moje odpověď mohla totiž znít dvojznačně - mohla jsem mluvit o Snapeovi, ale dobře jsem věděla, že tím pravým člověkem, který mi pomohl být zase jako před tím, byl Nathaniel. Ale nějak jsem nechtěla, aby Draco věděl, že mám dítě. Proč jsem to nechtěla?

Nakonec jsme se vydali na pozemky mimo Bradavice, odkud jsme se přemístili. Po celou cestu jsme už o ničem vážném nemluvili. Vlastně jen o famfrpálu. Neodolala jsem a pochlubila se, že mě Barnabáš Cuffe prozatím přijal na místo redaktorky do famfrpálové rubriky. Když jsme se dnes podruhé octli na Příčné, oba jsme se rozhlíželi ze strany na stranu.

"Tátův obchodní partner má podíl v týmu Kenmarských káňat. Tak kdybys někdy chtěla udělat nějakou reportáž…" začal Draco a zdál se nějak nervózní.

Možná proto, že to nabídl ze zdvořilosti. Jenomže to byla dobrá příležitost. Za týden měli zahajovat ligu zápasem se svými odvěkými soky - Ballycejskými netopýry.

"To by bylo skvělé," zareagovala jsem co možná nejklidněji, "šlo by to třeba pozítří?"

Draco byl nejspíš překvapen, že jsem souhlasila, ale slíbil, že to zařídí.

***
"Jaká byla statistika jejich společných zápasů v poslední sezóně?" zeptal se důležitě Nate a zvedl hlavu zpod knihy o loňské famrpálové sezóně.

Podívala jsem se na další pět knih na okraji stolu - o každém z týmů, o historii celého famfrpálu,… Uklidňovala jsem se tím, že tahle je poslední, takže už mě můj syn nebude zkoušet dlouho.

"Odehráli spolu celkem čtyři zápasy. Z toho ve dvou zvítězili Netopíři, jeden skončil remízou a jedno vítězství vybojovala těsně Káňata - 1650:1630. Význačné na tomhle duelu bylo, že se hrál čtyři dny, což byl rekord sezóny 2006/2007."

Nathaniel se ušklíbl a zavřel bichli, kterou skoro nemohl zvednout ze stolu. "Máš to nechutně nadrcené, mamko."

Káravě jsem se na něj zadívala, ale nakonec jsem jej cvrnkla do nosu. "Asi to mám v povaze."

Přisunula jsem k synovi talíř s obědem, jedním máchnutím jej ohřála a pobídla ho, aby se najedl.

"Vezmi si věci a nebudeš tetu Ginny zlobit! A opovaž se brát si koště, rozumíš, Natee? James je na to ještě moc malý. Tak slyšíš?" křičela jsem do patra, když si Nathaniel odběhl pro tašku. "Jo," útrpně zavolal.

Když se objevil dole, šel rovnou do krbu. Nedůvěřivě jsem si prohlížela jeho tašku.

"Klidně se můžeš podívat a zkontrolovat to," díval se na mě naprosto nevinně, ale zároveň i dost uraženě. Věřila jsem mu, a tak jsem jen mávla zápěstím a podala mu misku s letaxem.

O půl hodiny později jsem se setkala před hřištěm Káňat s Dracem Malfoyem. Překvapilo mě, že byl stejně jako já oblečen po mudlovsku. Všechno jsem ho nechala zařídit - mluvil s několika hlídači, prohodil pár slov s trenérem. Já zatím potichu stála kousek za ním. Nakonec jsme v tichosti vystoupali někam do středu malého hlediště, kde jsme si sedli.

"Nejsi na novinářku trochu málo průbojná, Warriorová?" ušklíbl se mým směrem.

Zrovna jsem z kožené tašky vytahovala zmenšený bleskobrk s notýskem, fotoaparát a koště.

"Až to bude třeba, budu pokládat otázky, neboj se," upozornila jsem ho.

Ale měl tak trochu pravdu - zpočátku jsem měla problém ptát se. Proto jsem tak dlouho jenom fotografovala. Vyndala jsem zpoza pasu své riflové sukně hůlku a všechno jsem zvětšila. Sedla jsem na koště a vyrazila jsem nad hřiště. Bleskobrk mě s malým zpožděným následoval. V ruce jsem držela foťák a právě ve chvíli, kdy jsem chtěla udělat první záběr střelby, se ke mně vyřítil asistent trenéra.

"Schovejte to! Okamžitě! Nic si fotit nebudete. Taktika našeho týmu je tajná. Nejsme zvědaví, aby se Netopejrům doneslo - "

"Nějaký problém, pane Colorede?"

Ten obtloustlý muž mi bránil ve výhledu, takže jsem si až teď všimla, že se vedle nás ve vzduchu vznáší Draco se samolibým výrazem a dívá se na asistenta, jako by ho měl proklít a jenom mu dával nepatrnou šanci mu v tom nějakým adekvátním vysvětlením zabránit.

"Tahle ženská si tady chce - "

"Tahle slečna je z Denního Věštce. A je tu na mou zodpovědnost. Myslel jsem, že vám pan Selwyn jasně vysvětlil, že mi máte vycházet vstříc."

"Ale - "

"Tak řekl," zamračil se Draco a naklonil se k nervóznímu muži ještě blíž, "nebo ne?"

"Ano, pan majitel mi to řekl."

"Tak proč tady dál obtěžujete?" zavrčel Draco.

A ten chlap se snesl zpět k týmu. Vyděšeně jsem všechno sledovala. Ačkoliv na mě byl Draco doposud docela milý a jenom trochu kousavý, tak tohle se mi vůbec nelíbilo. Neměla jsem ráda, když se s lidmi takhle zacházelo. A nejvíc mi vadila ta převaha jmen a známostí, která byla z jeho řečí patrná. Takže když se na mě s úsměvem otočil, mračila jsem se.

"Pořád nemáš jazyk?" Ten svůj na mě trochu vyplázl.

"Takhle jsi s ním neměl mluvit," vypravila jsem ze sebe. Nekřičela jsem, nerozčilovala se. Ne nahlas, to jsem nedělala nikdy.

Malfoy rozmáchl rukama, pak je spráskl. "Ty jsi ale nevděčná, Pearl! Zachránil jsem tě, zajistil jsem ti jedinečný článek a ty mě místo poděkování budeš okřikovat?" Složil ruce na hrudi a veškerá nevážnost, která mezi námi doposud probíhala, okamžitě zmizela. Začervenala jsem se, začala jsem lapat po vzduchu. "No, promiň," pronesla jsem upřímně. On se otočil a odletěl zpátky na své místo. I na tu dálku jsem cítila, jak je naštvaný. A já byla taky - především sama na sebe! Omlouvala jsem se mu? A za co? Vždyť se vážně choval hrozně, přesně tak, jak se od lidí jeho postavení dalo čekat, přesně tím způsobem, který jsem vždycky odsuzovala.

Nakonec jsem se rozhodla přestat přemýšlet nad tím rozmazleným floutkem a začala jsem se věnovat tomu, kvůli čemu jsem zde byla.

Po skoro dvou hodinách tréninku, který jsem pečlivě zdokumentovala a bleskobrk zaznamenal každou mou myšlenku, jsem se poněkud líně vydala zpátky k Dracovi. Nechtěla jsem se hádat, nevyhledávala jsem konflikty. A tak jsem doufala, že i on vychladl a nebudeme už situaci s asistentem řešit. Ale jakmile jsem byla dost blízko, abych spatřila jeho výraz, došlo mi, že se pletu. Stále se mračil. Sotva jsem se přiblížila, hlasitě si odfrkl. Ale ani to mě nepřimělo se hádat.
Všechny své věci jsem zmenšila a uložila do tašky. V tichosti jsme mlčeli, když mi najednou opravdu hlasitě zakručelo v břiše.

"Máš hlad?" zeptal se najednou a otočil se na mě.

Jen jsem přikývla, protože můj žaludek stále odpovídal za mě.

Každý zvlášť jsme se přemístili na Příčnou, ale u Kotle bylo narváno. A tak jsme vyšli ven a zase nastala jedna z těch tichých a rozpačitých chvil. Draco vypadal pořád dost naštvaně, nechtěl se mnou mluvit a nejspíš by byl nejradši sám. Ale já jsem neměla pocit, že bych se zase tak strašně provinila nebo se ho dotkla. Nechtěla jsem mu proto ustoupit a nechat ho odejít, přestože po tom jistě toužil.

"Kousek od Příčné je jedna mudlovská restaurace. Jedl jsi někdy turecké jídlo?"

Ušklíbl se. "Mudlovské jídlo?" Bavila jsem se jeho kouzelnickou izolací. Pousmála jsem se a zdálo se, že mi nemůže pousmání neoplatit. Pokynula jsem zpátky k Děravému kotli. Následoval mě skrz východ z kouzelnické části Londýna a potom se nechal vést až do malé restaurace. Nejdřív se na kebab netvářil moc nadšeně - především, když jsem se s ním usadila na lavičce a začala ho jíst. Ale až se zakousl, jeho opovržení se zdálo o něco menší.

"Kde jsi přišla k mudlovským jídlům?"

Polkla jsem sousto: "Na cestách. A ke kebabu mě přivedl Roger. Brzo zjistil, že nejsem dobrá kuchařka."

"Davies?" přestal jíst a považoval za důležité se na mě podívat. Přikývla jsem. "Nějakou dobu jsme spolu chodili."

"Aha," dostal ze sebe a zase si kousl. "Hráč je mizerný, ale na jídlo má docela vkus."

Vykulila jsem na něj oči. Mizerný hráč? Byl přece před dvěma lety vyhlášen střelcem sezóny. Ale moje podivení si Draco vysvětlil jinak. Hlasitě se zasmál. "A na ženský samozřejmě taky."

Spolkla jsem několik dalších soust, než mi hlavou blesklo něco, o čem jsem nevěděla, jestli mě těší nebo děsí. A čím jsem si nebyla ani trochu jistá kvůli pramálu zkušenostem. Může mě Draco Malfoy balit?







 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která povídka se Vám zatím líbí víc?

Per aspera ad astra
Spojeni životem

Komentáře

1 Katherine Katherine | Web | 26. září 2011 v 12:23 | Reagovat

Ono to vůbec není vtipné, že Draco "ví" a ona ne, ale působí to zajímavé situace. Ona si vážně myslí, že ji Draco balí? Huh. A když mu nechtěla říct o Nateovi, to mi taky přišlo zvláštní, přece o něm určitě ví, ne? Minimálně Narcissa by se přece jistě zmínila.
A teď k té důležitější části :D Severus na obraze byl úžasný. Nerozčiloval se, nekřičel. Zareagoval moc pěkně, tedy vzhledem k situaci :-) A ještě se stará, aby Pearl nepřilnula k jeho obrazu, kdyby ho navštěvovala častěji. Prostě zlatý Severus! :D

2 GwenLoguir GwenLoguir | 27. září 2011 v 14:26 | Reagovat

Ty to vážne komplikuješ... veď keď ých dvoch uvidí spolu..nemôže si nevšimnúť podobnosť (čudujem sa, ža jej to už z rodičov alebo Darcovej fotky nedoklaplo, veď matky analyzujú svoje deti a porovnávajú...) Každopádne, keď jej to dôjde, asi ho zabije. Myslím. Ja by som to urobila. Nie za to znásilnenie. Za to, že po tom znásilnení ešte... To je šialené! Nie iba komplikované...ale... spravidla, šialené poviedky vážne majú niečo do seba ;-)
A Sevie, ako inak, žiadne pochybnosti, sladunký ako medík.... hm, umieram od zvedavosti, čo všetko povedal Dracovi. Určite chcel, aby sa dozvedel o jej synovi. *široký úškrn*

3 Alis Alis | Web | 28. září 2011 v 15:30 | Reagovat

Katherine: No, není to vtipné. Draco navíc neví všechno! A těch zajímavých situací (troufnu si říct) bude ještě víc. ;-) Jestli ji balí, to je složitá otázka a bude se na ni i složitě odpovídat. Vlastně možná nebude zodpovězena nikdy. Jestli ji měl skutečně kdy rád nebo mu půjde jen o… už mlčím! :-x On o Nateovi neví. Narcisa se nikdy nezmínila. Ale to se ještě všechno dozvíte. :-) Jo, Severus byl fajn. Já myslím, že nechce Pearl dál trápit. Navíc… on přece ví, že to byl Draco. Tají to před ní, a tak se jí možná snaží pomoct takhle.

Gwen: Já jsem, DOUFÁM, nikdy neřekla, že by byl Nathaniel věrný obraz Draca?! O_O To on zase není. Mají pár společných rysů, ale musíš to brát tak, že Pearl má třeba taky takové kulatější rysy, že kombinací černých a blond vlasů nemůže vzniknout úplně plavovlasé dítě. Že jeho oči by mohly být klidně po Pearl a po její rodině,… Navíc ona nejspíš někde v hloubi duše ani nechce vědět, kdo by mohl být jeho otec – ale na to taky teprve dojde. ;-) Věř mi, že Draco zajde ještě mnohem dál. A ano, to znásilnění vlastně v konečném důsledku nebude to nejpodstatnější, co mu Pearl nebude moct odpustit.
Slaďounký Snape? To ne… :-( Ale snad chápavý.

4 Evička Evička | 28. září 2011 v 15:56 | Reagovat

Omlouvám se za pozdní komentář. Právě jsem se chystala napsat, kdy se jí zeptá na její (svoje) dítě a koukám, že o tom neví (jak napsala Alis).
Jsem ráda, že na ní Severus nekřičel a že to svoje "otcovství" vzal tak klidně.
Když se pak Draco ptal, kdy se Pearl změnila a jí napadlo, že ho navedl Severus musela jsem s ní souhlasit. Třeba Severus chce aby Draco přišel na to, že má syna.
Navedl ho Severus taky na to, aby se u Pearl snažil zabodovat? Domluví interview, vezme na oběd? On jí vážně balí? :D

5 Alis Alis | Web | 28. září 2011 v 19:33 | Reagovat

Severus je prostě ve skrytu duše hodnej. ;-) Nemůžu prozradit, co si Severus s Dracem řekli. Třeba se vám něco rozkryje, třeba ne. :D A jestli ji Draco balí? No... :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.