9. kapitola: Schopná Lavinia

29. září 2011 v 9:26 | Alis |  Per aspera ad astra
Povedlo se Lavinii přemístění? A kam je přemístila? Romain nemizí. A Lavinia bude muset překonat svou neschopnost lhát. Vlastně toho dokáže pro Siriuse Blacka dost. A nabídne mu něco, co nedokáže odmítnout. Ale má pro to správné důvody?

________________________________________________________________________________________________________________

"Zbláznila ses?" zasyčel Black stojící na jedné noze a zatřásl s Lavinií, když si uvědomil, že se octli v domě Monroeových. Přiložila si prst na rty a pokoušela se ustoupit kousek od okna. Pak se jím podívala ven.

"Jak jsi mi to mohla udělat?"

Sirius ji náhle pustil a oči se mu zaleskly. Cítil se podvedený a zrazený - ZASE. Opřel se o dřevěné obložení a povzdechl si. Bolelo to. Fyzicky ho bolelo, že je pořád tak sám. Harry mu věřil, Remus mu věřil, Brumbál také a ještě pár dalších. Ale postupem času jakoby to znamenalo míň a míň. Nebo mu to tak aspoň připadalo. Děsila ho vzpomínka na mozkomory, na ten chlad, který byl předzvěstí něčeho… nepopsatelného. Protože stejně jako se těžko popisuje štěstí, stejně těžko lze vylíčit, když ze člověka kousek po kousku odchází a on má dojem, že už se nikdy nemůže vrátit. Jako voda v dlaních, která prokapává otvory, přestože se ji snažíte udržet a sotva dopadne na rozpálený asfalt, vypaří se. A i když se při téhle myšlence bezděčně otřásl, momentálně nemohl jít dál - ne sám, ne proti všem.

Kdyby byla Lavinia tušila, jak se cítí, naklonila by se k němu blíž a naprosto klidným a vyrovnaným hlasem by mu pověděla, že mu věří. Jenomže ona se snažila vymyslet lest.

"Přivolej mi z pokoje hůlku," zašeptala a opatrně odhrnula ukazováčkem záclonku.

Sirius pootevřel ústa. Ale nakonec nic neřekl. K čemu se bránit? Proč se bránit? Máchl, pomyslel Accio a ona si vzápětí vzala nezvykle světlý kousek dřeva, jehož špička byla vyzdobena ornamenty. Když uchopila vlastní hůlku, zase jejím tělem prošlo brnění, tentokrát ještě intenzivnější. Prsty ji zašimraly.

"Dívej se. A pokud budou chtít jít dovnitř, schovej se do přístěnku pod schody," zaúkolovala jej.

"Jakého přístěnku?" podivil se Sirius a hleděl na prázdné místo pod schodištěm. "Počkej, ty-ty mi pomůžeš?"

Lavinia neposlouchala. Došla ke schodišti, zvedla dlaň, přiložila ji do prázdna a v tom místě se začaly rýsovat obrysy malého, tmavého přístěnku - větší šatní skříně.

Otočila se a pospíchala k bočním dveřím. Viděla všechny bystrozory a uvědomovala si, že musí být velmi nenápadná. Stiskla pevně hůlku a semkla víčka. Musí se snažit - musí se jí povést to nejtišší přemístění v životě. Věděla přesně kam - na okraj lesa, a to jí ulehčovalo situaci. Dopadla velmi tiše - na špičky. Schovala hůlku za pas šatů a dodávala si odvahu. Nic se na jejím neumění lhát nezlepšilo. Ale tentokrát byl v sázce něčí život. Navíc oklamat Romaina bylo přeci jen… dost lákavé. A velmi těžké.

Sirius těkal očima po okolí. Neviděl ji a neslyšel ani prásknutí. Mohla zmizet? Co se děje? Tak horečně vykukoval z okna, že se skoro prozradil. Když najednou… spatřil Lavinii s vyděšeným výrazem. A nutno říct, že vypadala velmi přesvědčivě. Běžela od lesa.

"Romaine, Romaine!" volala nedočkavě a tak hlasitě, že to slyšel Sirius uvnitř domu.

Utíkala směrem k vysokému muži, který se doposud o něčem přel se starším pánem oblečeným v nezvykle pestrobarevném hábitu.

Kus od něj začala Lavinia zpomalovat, jenomže právě v ten okamžik se její manžel rozběhl. Nezastavoval. Zato jeho žena trochu vykulila své tmavě modré oči a zarazila se. Romain k ní přiběhl a sevřel ji v náručí. V zápětí k nim došli další bystrozorové. Sirius si všiml, jak si Lavi tře paže, občas ukáže k lesu, a když mluvila, většinou se opírala o manžela, aby se nemusela nikomu dívat do očí. A po několika minutách se začali bystrozoři rozcházet, někteří mířili pěšky do lesa směrem, který jim mladá žena předtím ukázala. Nakonec tu zůstal jenom Romain a jedna jeho kolegyně. A ačkoliv Lavinia párkrát záporně zakroutila hlavou, přesto ji oba vedli k domu. Romain ji starostlivě podpíral.

Sirius nemohl uvěřit tomu, čeho byl svědkem - dívka, která neuměla lhát, přelstila několik bystrozorů? Tohle překvapení jej vyvedlo z míry natolik, že doběhl k přístěnku pár vteřin předtím, než vzala L'aroyxova kolegyně za kliku. Když Black procházel úzkými dvířky, připadal si, jako by se prodíral skrze hustou hmotu. Zavřel za sebou a čekal.

"Počkáš venku, Herietto?" zajímal se Romain po chvíli.

Žena už zkontrolovala celý dům, a tak poslechla.

"Nechce se mi nechávat tě tu samotnou," připustil Romain neochotně a jemně chytil prsty svojí ženy.

Ta se ale z jeho sevření vyprostila co možná nejpřirozeněji a nejpomaleji.

"Budu v pořádku. Proč by se vracel? Ale kdyby něco, mám tohle," zamávala mu před očima obyčejným prsten bez sebemenšího zdobení - jenom stříbřitý kroužek.

"Stačí, když ho sundáš, dáš si ho k ústům a zašeptáš mé jméno," vysvětloval opětovně.

"Ano, já vím, paní učitelko," pousmála se. Už si neměli co říct, přesto se nezdálo, že by chtěl Romain odejít.

"Běž už, prosím tě," řekla nakonec.

Lehce ji políbil na tvář. Lavinii přeběhla po zádech husí kůže. Opravdu doufala, že už nikdy nebude muset čelit svému manželovi. Tohle byl její životní herecký výkon a nebyla si tak úplně jistá, že jej bude kdy schopna zopakovat.

"Ahoj Lavi," rozloučil se.

Když odešel, nehybně stála na místě. Běžela o oknu a sledovala, jak on i jeho kolegyně zmizeli. Ihned nato se nekontrolovatelně roztřásla a upadla na zem, kde se schoulila do klubíčka a rozplakala.

Sirius ve svém úkrytu slyšel každé slovo jejich rozhovoru. Dokonce i ten usedavý pláč. Jenomže nějak nedokázal sebrat odvahu a otevřít. Jakmile se odhodlal, nepřešlapoval ani neváhal… Hned se k dívce rozběhl. Zvedl ji ze studené podlahy do náručí.

"Neplač, Lavinio," zkoušel ji pološeptem utěšit, "já odtud odejdu. Hned ráno. Slibuju."

Najednou přestala. Zvedla oči a začala se jeho pažím bránit. Postavil ji tedy na zem. Zamračila se na něj, nakrčila nos a zhluboka se nadechla.

"To nemyslíš vážně, že ne? Ani nevíš, kolik mě to všechno stálo úsilí."

Sirius nemohl z jejího výrazu vyčíst vůbec nic. Nebo naopak všechno - zklamání, rozhořčení, nesouhlas.

"Ale chtěla jsi přece - "

"Nebudu tě nutit," řekla vlídně, "ale dokud nebudeš mít lepší úkryt nebo plán, který by ti nějak pomohl, můj dům je tvůj domov."

Cítila se naprosto klidná a vyrovnaná. Nikdy nebyla excentrická nebo výbušná. Ale její dosavadní klid byl jenom zdánlivý. Někde uvnitř nebyla vůbec klidná, naopak - rozrušená, nejistá, vyděšená. Teď už však ne. Možná právě tohle potřebovala. Vždy byla přesvědčena, že touží po klidu, stereotypu a hlavně rodině. Ale třeba se mýlila. Protože těch pár dní, korunovaných dneškem, jí navrátilo vnitřní rovnováhu. Ačkoliv možná to byl jen jediný impulz a ke klidu se bude chtít vrátit? Nad tím ale nechtěla uvažovat. Ne teď. Teď si chtěla užít ten pocit spokojenosti a vyrovnanosti, který proplouval její myslí a uklidňoval každou buňku.

Pomalu stoupala do schodů. Už byla skoro nahoře, když ji Black zastavil. "Lavi?"

Otočila se na něj. Bývala by se pousmála, ale s každou vteřinou její vyčerpání sílilo. Trochu se bála, že nedojde ani nahoru. "Ošetřím ti tu nohu ráno."

"To jsem… nemyslel," zavolal, když se znovu dala do kroku. Chytila se zábradlí a dívala se na něj.

"Věříš, že jsem nevinný?"

"Ne," odpověděla s vážnou tváří. Pokračovala však dřív, než ji stačil přerušit. "Já to vím."

A pak odešla do svého pokoje.

Sotva za sebou zavřela dveře, uviděla na zemi sedět Orda. Jakmile ji spatřil, vyskočil na hubené nožky a poklonil se tak hluboko, že se jeho nos dotkl koberce na podlaze. Zvedl k ní nadšené oči. Tak dlouho čekal, až od něj jeho paní bude skutečně něco potřebovat. A dočkal se. Nemohl se z toho štěstí ani nadechnout.

"Zdravím tě, Ordo," usmála se. Poklonil se znovu, stejně hluboko.

"Ordo má, co po něm paní požadovala." Pyšně vyndal z nějakého záhybu zářivé bílé látky, kterou měl omotanou kolem celého těla, malou lahvičku naplněnou průhlednou tekutinou.

Lavinia k němu přistoupila, převzala flakonek a posadila se na postel.

"Sedni si," poklepala rukou na místo vedle sebe.

Skřítek tím nebyl zaskočen. Monroeovi se k němu chovali velmi dobře. Právě proto tolik strádal, když veškerou jeho pomoc Lavinia odmítla. Ta teď protáčela skleněnou ampuli v prstech a zvědavě si prohlížela kapalinu uvnitř. "Doufám, že jsi za ten lektvar zaplatil?!" podívala se na něj přísně.

"Ano, jistě, paní," odpověděl trochu dotčeně Ordo.

"Dobře, děkuji." Vstala a dala Veritaserum do prvního šuplíku svého nočního stolku. Popravdě si nebyla jistá, zda jej kdy použije. Tedy na Siriuse.

"Můžeš jít. A možná bys občas mohl něco upéct nebo uvařit, kdybys chtěl," navrhla.

Skřítek radostí poskočil, zaplácal ušima, přikyvoval a s další poklonou zmizel.

Lavinia byla v županu a rozestýlala si postel, když Sirius zaklepal na dveře. Vyzvala jej, aby vstoupil.

Dlouho nerozhodně postával ve dveřích. "Nebude to bolet," ujistila ho a pohled upřela na jeho nohu, které stále odlehčoval. Odešla do koupelny a vrátila se s lékárničkou.

Raději si zaschlou krev zbytečně neprohlížela. Vyčistila okolí rány, protože Zacelovací kouzlo ji vyčistilo uvnitř, přiložila gázu a ovázala ji obvazem.

"Díky," zachraptěl Sirius a kulhavou chůzí mířil ke dveřím.

Tam se ale otočil a zase se na ni díval. Jakoby hledal odvahu promluvit. Přišla k němu, vzala za kliku. Byla unavená a on jistě taky. Mohli rozhovor odložit na ráno.

"Dobrou noc," popřála mu. Začala pomalu přivírat dveře, ale on prudce vymrštil ruku a zastavil ji.

Zatvářila se trochu zmateně.

"Nepřišel jsem ošetřit ránu," řekl nakonec potichu.

"A co tedy - "

Svou větu nedokončila, protože Sirius se k ní přiblížil tak blízko, že přes župan cítila tlukot jeho srdce a zrychlený dech.

"Já tu s tebou zůstanu," oznámil jí a jeho šedé oči se velmi pronikavě dívaly přímo do jejích. Chtěl mít domov, vždycky toužil po domově. Když odešel z domu, kde vyrostl, nestrádal, protože jej za domov nepovažoval. Ale u Potterových to také nebylo ono. A teď?

"No, jistě. Já jsem - " začala zmatkovat.

"Já myslím přímo tady…" vysvětlil s pousmáním a zabouchl dveře, aby mu snad neutekla.

Jak jinak by to tady pro něj mohl být domov?







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Která povídka se Vám zatím líbí víc?

Per aspera ad astra
Spojeni životem

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 29. září 2011 v 12:48 | Reagovat

Téda, pěkně Romaina přelstila. :-) Dělá pokroky, děvče... To bych od ní nečekala. :-) Jsem zvědavá, jak se bude tvářit na to, že se k ní Sirius takhle nastěhoval. :-D

2 Evička Evička | 29. září 2011 v 17:00 | Reagovat

Miluju domácí skřítky. Jsou tam milý a bezelstní :D ( I když Krátura...) A Ordo se stal mým novým oblíbencem. Zase se divím, jak ta jména vymýšlíš, ale co mě to překvapuje? Ty jsi přeci geniální autorka.
Celá kapitola mě opravdu nadchla. Ten její herecký výkon byl parádní. A to jak mu řekla, že mu "nevěří" nejdřív mě to překvapila, ale v další vteřině jsem došla k závěru, že řekne to, co pak skutečně řekla.
No a k tomu konci - Sirius se jí nakýbloval do ložnice? A jak dalo má v plánu zajít?
Díky za zpříjemnění dne kvalitní četbou :D:D

3 Valli Valli | 29. září 2011 v 19:41 | Reagovat

wau, ten Sirius na konci mě dostal :D

4 Katherine Katherine | Web | 29. září 2011 v 20:17 | Reagovat

Lavi dnes vážně překvapila. Vymyslet takovou pěknou lest, nepatřila ona do Zmijozelu? :-) A Sirius na konci, hehehe :D Jak se jí tam tak pěkně nakvartýroval, to mě dostalo :D Pěkné, Alis. Jako vždy ;-)

5 Alis Alis | Web | 30. září 2011 v 23:30 | Reagovat

ClaireM: Tak nevím, jestli říct, že na ni má Sirius dobrý, nebo špatný vliv?! :D No, ráno bude v každém případě docela zajímavé… I když ho ještě nemám napsané. :-P

Evička: On byl Krátura vlastně taky oddaný. A ještě měl vůli k tomu vybrat si, KOMU bude oddaný. Já mám bujnou fantazii, když jde o jména. Někdy prostě jen ukazuju na písmenka abecedy, kterou si napíšu na papír, a pak mi z toho vyjde nějaké jméno. :-) Lavinia je zatím jediná z mých postav, která je už na začátku kladná, ale projde vývojem, aby byla silnější. Doufám, že se mi to povede. ;-) Nebudou tu žádné erotické scény. Ale dojde na všechno. Snad to z mého podání pochopíte. :-D

Valli: No, tohle jejich „vztah“ dost zkomplikuje a ovlivní.

Katherine: Není hloupá, jenom ze všeho příliš vyjukaná. Ale zlepší se to. Slibuju. ;-) Děkuji. Budu se snažit, aby se povídka líbila i dál.

6 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 3. října 2011 v 15:51 | Reagovat

Za prvé se omlouvám, že jsem nekomentovala, ale já fakt už nestíhám...
Za druhé - Teda, Lavinia se nezdá, hezky to provedla. Vsadím se, že stoprocentně ještě Romaina z děje neodstraníš, takže se asi máme na co těšit, ale Lavi s ním zametla pěkně.
Dál - tvoji domácí skřítkové, to jsou prostě absolutně dokonalá stvoření. Já je ve tvých povídkách prostě miluju.
Sirius je v její ložnici? Ou, to bude určitě ještě zajímavé...

Nehorázně se těším na další kapitolu a slibuju, že už budu pořádně komentovat .-)

7 Alis Alis | Web | 4. října 2011 v 10:25 | Reagovat

Romain bude důležitý. Tuhle povídku mám celkem promyšlenou. Teď si užívám volna (po dopsání Života), ale myslím, že Lavinia bude první, na koho se po odpočinku vrhnu. ;-)
Mám pro domácí skřítky slabost, kterou jsem si teprve nedávno uvědomila. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.