V. kapitola: První lekce Nitrobrany, část 2.

29. srpna 2014 v 19:11 | Alis |  Princ a Vyvolený
Teoretickou část první lekce Nitrobrany má Harry za sebou. Jenomže to horší jej teprve čeká - Snapeův první útok na jeho mysl. Jak se s tím Harry popere? (Tentokrát už bude situace odlišná od té, která je popisována v knize.)

_______________________________________________________________________________________________________________

Harry nedokázal přesně říct, co přišlo jako první. Palčivá bolest na spáncích? Podlomení nohou a pokleknutí na koberec, který se od pohledu zdál měkčí, než ve skutečnosti byl? Nebo snad rychlé víření různých zážitků ze života přímo před jeho očima? Jediné, co si uvědomoval, bylo, že nevolnost ho provázela celou tu dobu.

Viděl se, jak ho jako malého zavírá strýc Vernon do přístěnku, jak Dudley vzápětí hodinu dupe po schodech a jak mu prach, který z nich do přístěnku spadá, dráždí nos a on kýchá. Viděl psa své tety Marge, jak za ním běží, jak se snaží ještě zrychlit, ale on má příliš krátké nohy, a tak jej tentokrát Raťafák chytí za nohavici a rozkousne ji, než stačí Harry vylézt na strom. Spatřil sám sebe, jak se nohavici snaží zašít. Najednou kráčel plný vzrušení k Moudrému klobouku a věnoval nervózní úsměv Ronovi, který jej bedlivě sledoval. Pak už si Harry nedokázal uvědomovat svoje vlastní tělo, přestal vnímat, kde je, co dělá, už se nepokoušel bránit nějakým - jakýmkoli - způsobem tomu, co se mu promítalo před očima doprovázeno palčivou bolestí na spáncích, po celé hlavě.

Proč mu Snape neřekl, jak to zastavit? Najednou se mu před pevně semknutými víčky mihla vzpomínka na jeho a Snapeovo první setkání na hodině Lektvarů. A potom se zjevil zážitek ze soubojnického klubu Lockharta, hleděl na škodolibý úšklebek Snapea, který k němu popostrčil Malfoye. Vzápětí naštvaně utíkal, aniž by si uvědomoval, že před okamžikem mluvil hadím jazykem, a vrazil do Cho Changové. Harry neměl zdání, proč najednou ucítil takovou vlnu napětí a nervozity. Ale jeho instinkty jej varovaly zcela oprávněně, protože se mu v mysli začala rýsovat Komnata nejvyšší potřeby a uplakaný obličej Cho. Věděl, co přijde a uvědomoval si, že to Snape uvidí a nedokázal…

"Ne," slyšel svůj vlastní hlas odněkud z dálky.

Obrázek komnaty se rozplynul. Místo toho se kolem rozprostřely světlé barvy Snapeova domu. Harry teď ale očima sledoval vlákna žlutého koberečku, která se leskla, jako by byla vyrobena ze semiše. Zuřivě oddechoval. Celý se chvěl. Byl tak moc zpocený, že na vteřinu uvažoval, jestli se náhodou nepočůral. Jenomže pak si uvědomil něco mnohem děsivějšího. Přestože klečel na kolenou a jednou rukou se opíral o podlahu, tu druhou - s hůlkou - měl zdviženou a mířil jí přímo na Snapea. Musel několik sekund sbírat odvahu, aby se na něj podíval. Neovládal se a to ho dost děsilo. Co asi udělal?

Konečně se odhodlal zvednout zrak. Snape prkenně stál a zdálo se, že se ani nepohnul. Pouze jeho pravá ruka, ve které držel hůlku, byla nakloněna Harryho směrem. Nebyl přímo odhodlaný posílat kletby, ale rozhodně byl připraven je odrážet.

"Pane?" vydralo se z Harryho hrdla přidušeně.

V tom oslovení zaznělo tolik otázek, že necítil potřebu jakékoli další pokládat. Díval se na Snapea, který očividně naznal, že je Harry už zcela při smyslech a ovládá se, protože nechal ruku, ve které svíral hůlku, poklesnout podél těla. Tou druhou se podrbal na bradě a propichoval chlapce nevrlým, ale zároveň i trochu zvědavým pohledem. Z nějakého důvodu ale určitá zvědavost, zračící se v jeho očích, Harryho vyděsila a skoro se zapomněl nadechnout, ačkoliv jeho plíce se vehementně dožadovaly neustálého přísunu dalšího kyslíku.

"Chtěl jste proti mně použít nějakou kletbu, Pottere?" zeptal se potichu Snape.

Harry se trochu poplašeně rozhlédl kolem sebe, jako by hledal nějakého jiného Pottera, kterému je otázka směřována. Přestože skutečnost, že v ruce držel hůlku a mířil s ní na Snapea, byla více než jasná. Ihned ruku s hůlkou položil na zem. Začal pomalu vstávat a doufal, že tím naspoří nějaký čas, než bude muset odpovědět. Oklepal si z kolen smítka, která na nich ve skutečnosti vůbec nebyla. Vzápětí se znovu střetl se Snapeovým pohledem.

"Já moc nevím, co se dělo," odmlčel se, "pane."

Severus z něj nespouštěl oči a raději ani nemrkal, aby mu snad neunikla nějaká podstatná drobnost. Harry znervózněl, a aby dodal svým slovům váhu, ještě neurčitě pokrčil rameny. Severus si ke své vlastní nemalé nelibosti musel přiznat, že to nebylo tak strašné, jak očekával (nebo spíše jak si přál?). Úmyslně nedal chlapci žádné instrukce. Ovšem zdálo se, že jakmile se dostane k něčemu, co je pro Harryho velmi osobní, vykazuje jakousi primitivní formu obrany. Ne že by ji nepřekonal, kdyby chtěl. Rozhodně netoužil být svědkem Potterových milostných zážitků. Ale vypadalo to, že to je právě něco, co Harryho nutí se ukáznit, soustředit, překonat bolest a alespoň myslet na to, že je třeba se ovládnout.

"A co hlídáček, pane?" zděsil se náhle Harry, když si uvědomil, že pravděpodobně skutečně nějakou kletbu použil.

"To se ptáte brzy. Tady nefunguje." Pak znovu pohlédl na Harryho nanejvýš zpytavým pohledem. "Kdybyste energii vložil místo do urážek mé osoby do ukáznění se, možná byste teď tak nelapal po dechu," upozornil ho kousavě.

Harry povytáhl obočí a trochu se přes stále silnou nevolnost začervenal.

"Nedělal jsem to úmyslně," hájil se.

Snape to považoval za velmi chatrný pokus o omluvu. Zvažoval, jestli se má ještě jednou nechat svého studenta čelit útoku svépomocí nebo mu má poradit. Nakonec se posadil. Hůlku odložil na opěradlo a ruce spojil ve stříšky. Uvědomil si, že je to typické gesto Brumbála, a tak je dal co nejpřirozeněji a nejpomaleji do klína.

"Musíte ukáznit mysl. Nenechat se svádět emocemi, nemyslet na nic emocionálního. Sotva na to pomyslíte, nitrozpytec se toho chytí a pak je těžké jej vyhnat," začal dávat Harrymu pokyny, "ukázněte se a obrňte. Nejlepší je, když nemyslíte vůbec na nic."

Harrymu přišlo vše, co Snape říkal, jako prázdná slova. Možná to byly drahocenné rady, ale on by býval daleko víc ocenil to, kdyby mu Snape řekl, jak toho má dosáhnout?! Avšak z nějakého důvodu, snad kvůli dlouhému odporu ke svému učiteli, naprosto odmítal se na klíčovou otázku zeptat.

Počkal, dokud se mu nezklidní dech: "Dobře, můžeme to zkusit znovu."

Vypadalo to, že Snapea jeho slova z nějakého důvodu pobavila, chlapec suše polkl. Musel Snape opravdu tak slovíčkařit? On tím přece nechtěl naznačit, že Snape potřebuje jeho svolení. Chtěl jenom…

O tom, co chtěl, neměl čas přemýšlet, protože mu kolena znovu poklesla pod tím náporem na jeho spánky. Bolelo to, vážně to docela dost bolelo. Hlava mu třeštila a on se úpěnlivě snažil myslet na něco jiného, aby bolestně nevykřikl. Ještě si připomněl, že by neměl Snapeovi nadávat, a tak k sobě přiklapl zuby. Byl si zcela jistý, že jimi bude skřípat. Jenomže jeho starosti zdaleka nekončily, protože Snape už si zase prohlížel potupné vzpomínky z jeho života. A Harry opět skončil na koberci. Snape viděl všechnu tu šikanu od Dudleyho, trápení, kterého se mu dostalo od tety a strýce, byl svědkem jeho pláče v přístěnku, když Dudley rozbaloval vánoční dárky, jeho závistivých uslzených pohledů na matky, které na hřišti hladily rozbitá kolena svých synů. Harry ho nemohl zastavit. Nedokázal na nic nemyslet, protože každá vzpomínka pro něj byla tak moc emocionální, že jenom vyvolávala další a další. V tom měl Snape pravdu - Harryho ho sám živil. Chtěl by to zastavit… Snape si ani neuměl představit, jak moc by mu chtěl zabránit v útoku na jeho potupné vzpomínky, protože o spoustě z těch okamžiků nevěděl nikdo. Vůbec nikdo! Ani Ron a Hermiona. Jenže místo toho se vynořily další vzpomínky. Šťastné. Zážitky se svými přáteli. Z nějakého důvodu snad Harrymu vadilo ještě víc, když musel se svým profesorem sdílet ty krásné, nejhezčí chvíle svého života. Ale místo toho, aby Snapea zastavil, jako by mu dal do rukou dálkové ovládání a on si zrychleně přetáčel každou hezkou chvilku. A Harry měl dojem, jako kdyby mu je s každým tím zhlédnutím bral, jako kdyby ho okrádal. Jako by byl Mozkomor.

Nepřemýšlel nad tím, co udělal vzápětí. Vůbec nad tím nepřemýšlel. Reagoval naprosto instinktivně. Najednou se slyšel, jak říká Patronovo zaklínadlo. Viděl před očima obličeje svých rodičů. Jako by se nakláněli nad jeho postýlkou a mluvili na něj. Jen mluvili…

"Ten vám nepomůže," zaslechl.

Otevřel oči. Snape očividně přestal na jeho mysl útočit. A Harry to považoval za malou výhru. Trochu se pousmál, když uviděl jelena, který stál za pohovkou. Vždycky měl v jeho přítomnosti obrovský pocit bezpečí. Jenomže pak mu úsměv na tváři poněkud ztuhl. Protože jelen se vůbec nehýbal. Naopak v jeho nejasných rysech Harry zcela zřetelně vycítil podivený výraz, který mu věnoval: "Proč mě voláš, když tady žádní Mozkomorové nejsou?!"

"Ale vy jste přestal!" dostal ze sebe chlapec udýchaně.

Snape pozvedl obočí. "Ale ne kvůli vašemu patronovi." Ticho. "Proč máte potřebu se bránit, jako by na vás útočil Mozkomor?" dodal s nepřirozeným ušklíbnutím.

Jako kdyby jelen Snapeova slova poslouchal a rozuměl jim. Naznal totiž, že když je nepřítomnost Mozkomorů potvrzena, nemá tu co pohledávat. Zmizel.

Harry nevěděl, co by měl říct, a tak prostě mlčel.

"Vyčaroval jste ho aspoň úmyslně?" zeptal se Snape.

Přestože se snažil, aby to znělo nanejvýš kousavě, zcela se mu to nepovedlo. Vykouzlit Patrona chtělo velkou dávku soustředění, kterou od Pottera v jeho stavu rozhodně neočekával. Možná mu trochu napomohla ta vlna šťastných vzpomínek, kterými se probírali, připomněl si Snape. Ale nic to neměnilo na tom, že to bylo docela pozoruhodné. Což rozhodně nehodlal připustit nahlas!

"No, ano," přiznal Harry. "Nevěděl jsem, co jiného dělat?!" Dal si záležet, aby ta věta zněla co možná nejvíc vyčítavě.

Snape si byl výtky vědom, ale jenom nad ní trochu ohrnul ret.

"Jestli nejste schopen ukáznit mysl," řekl stejně vyčítavě, "možná byste měl pro začátek vyzkoušet jako obranu hůlku. Ale varuji vás, že kouzla nejsou ani zdaleka tak účinná jako sebekázeň mysli!"

Jelikož se ale Harrymu podařilo alespoň kouzlit, považoval kouzla za jedinou obranu, které je schopen. Snape by na to jistě řekl, že kouzla a čáry neznamenají jenom "pošetilé mávání hůlkou", ale Harrymu to bylo celkem jedno. A tak se mu podařilo při několika dalších útocích vyslat na Snapea několikrát kletbu. Snape ale pouze jedinkrát měl s Harryho Expeliarmem nějakou viditelnější práci. Aspoň to Harry usuzoval z toho, že jednou přestal profesor útočit na jeho mysl a vzpomínky. A tak zkusil Harry Odzbrojovací kouzlo znovu, ale marně.

"Já poznám, co chcete použít za kouzlo, myslíte na ně! Musíte mi v tom zabránit!" peskoval jej Snape dál.

Harry z té zhruba desítky ataků vycítil, že když na Snapea pošle nějakou kletbu, jeho Nitrozpyt je oslabený a nejspíš by to byla ta nejvhodnější chvíle ho ze své mysli nějak vyhnat. Jenomže byl velmi daleko od toho, aby zjistil, jak to udělat?! Po několika dalších pokusech bylo Harrymu zcela jasné, že nic objevnějšího o Nitrobraně nezjistí. Krom toho byl příšerně unavený, všechno ho bolelo. Myslel, že se mu hlava rozskočí. Nechtěl si ovšem říct o přestávku.

Severus viděl, jak unavený Harry je. Věděl, že čím unavenější je, tím obtížnější pro něj je se bránit. Jenomže byl znechucený tím, že se vůbec nesnaží svou mysl jakkoli ukáznit! Objektivně řečeno mu sice přiznával zásluhu za to, že si alespoň dokáže uvědomit sebe sama natolik, že dokáže kouzlit, ale to bylo velmi chabé, ke Snapeově spokojenosti by to nestačilo ani u daleko oblíbenějších studentů, natož u Pottera.

"Kdybyste se měl bránit Pánovi zla, tak by vám ta kouzla byla k ničemu! Ve svém stavu je děláte navíc slabé, neúplné," stěžoval si.

"Vyčaroval jsem Patrona!" bránil se Harry.

To přece bylo velmi složité kouzlo! Spousta dospělých kouzelníků jej nezvládla vykouzlit.

"A že vám pomohl," vycedil skrze zaťaté zuby Snape, snažíc se přesvědčit sám sebe, že se ho ani trochu nedotkl fakt, že ho tím Potter přirovnal k Mozkomorovi!

"Ale kdybyste - "

Snape ho zarazil zdvižením ruky.

"Svoje ublížené výlevy si laskavě nechte pro sebe," okřikl jej znovu.

Harry se musel kousnout do jazyka, aby na to nic neříkal. Ale měl takové tušení, že vzhledem ke svému rozčilení Snape ví, co si (o něm) myslí. Protože teď rozhodně nedokázal ukáznit svou mysl. Nesnášel to slovní spojení!

"Řekl bych," ozval se a očima zkontroloval kapesní hodinky, které vytáhl z nějakého záhybu svého hábitu, "že je čas na oběd."

Harrymu v ten okamžik zakručelo v břiše.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | E-mail | 29. srpna 2014 v 23:58 | Reagovat

No aspoň Snape vysvetlil Harrymu ako na to síce mu mohol dať nejaký príklad aby to lepšie pochopil. Takto to bude trvať dlho, i keď možno sa Harrymu prišťastí a príde na to sám.

2 Alis Alis | Web | 3. září 2014 v 14:12 | Reagovat

[1]: Lekce Nitrobrany budou dlouhé a... kdo ví, jestli se to kdy Harry naučí? Nakonec to přece Voldemort sám vzdá - lézt Harrymu do hlavy. Otázka je, jestli moje výuka Nitrobrany bude úspěšnější než v kánonu a například zachrání Siriusovi život? :-)

3 kathy kathy | 4. září 2014 v 18:43 | Reagovat

Už je to týden, už je to týden, už je to týýýýýýýýýdeeeeeeeeeen ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.