XI. Můj příběh s HP aneb všechno nejlepší, Joanne

25. srpna 2014 v 20:28 | Alis |  Téma z HP světa
Obnovuji (na chvíli) svoje (ne)pravidelné příspěvky do téhle rubriky. Inspirovalo mě k tomu záhlaví blogu KattyV a Regi: "Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové, které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát."
PS: Dostane se i na poslední nezpracované téma o významu smrti, o které mě požádala Kerol.

_______________________________________________________________________________________________________________

V souvislosti s Joanne Rowling se poslední dobou vynořují zejména otázky týkající se toho, jestli se dokáže kdy vymanit ze světa Harryho Pottera. Jejím alter egem Robertem Galbraithem se budu zabývat někdy příště. Protože pro mě (troufám si použít plurál - pro nás) je tak moc důležité, že nám svět Harryho Pottera dala, že je třeba vzdát ji za to dík. KattyV a Regi jí ho vzdávají s každým kliknutím na jejich stránce, v každém záhlaví, kde se objeví výše uvedené poděkování. A i já děkuji JKR, její narozeniny - ideální příležitost, jsem sice propásla, přesto se podělím o svoji cestu s Harry Potterem, což budu tak neskromně považovat za svůj dárek k jejím 49. narozeninám.

Vyprávěla jsem vám někdy, jak jsem se poprvé dostala k Harrymu Potterovi? Ano? Nevadí, poslechnete si to ještě jednou. Je to příběh plný poučení, dávání druhých (třetích a čtvrtých) šancí, které mohou učinit život člověk o něco málo šťastnější a o dost plnější…

Poprvé jsem uviděla knížku Harry Potter a Kámen mudrců v knihovně. Byla na regálu novinek v dětském oddělení. Její přebal mi připadal tak strašně podivný, že jsem neodolala a vzala ji do ruky. Myslím, že jsem se ani neobtěžovala podívat se dovnitř, přečíst si anotaci nebo pár prvních vět. Něco, co by si mé dnešní perfekcionistické a zodpovědné já nedovolilo udělat. Bránit někomu, aby si knihu půjčil, protože já si vybírám jenom podle obalu a pravděpodobně ji nikdy nepřečtu? To se nedělá. Jenomže tenkrát jsem prostě Harryho hodila do košíku k nějakým hloupým románkům o koních, kterých se dnes vlastně trošku bojím a obdivuju je už jenom z povzdáli. Možná jsem byla první čtenářka, která si ho v naší knihovně kdy půjčila…

Když jsem pak knížku začala doma číst, odložila jsem ji po přečtení prvních dvou stran. Myslím, že sovy a Zobí ulice mi připadaly příliš podivné, podivnější než obal. A ani jsem se neobtěžovala přečíst si obsah. Neměla jsem tu trpělivost, která je pro čtení tak důležitá - přečkat úvody a dát autorům a autorkám tu trochu času, aby nám dovolili se začíst; jako když jsem ochutnala první olivu a ta chuť byla natolik jiná, že jsem nevěděla, jestli mám kousnout i do druhé. Ale když jsem to udělala, tak jsem si olivy zamilovala. Nuže, zpátky ke knize. Vrátila jsem knížku mým čtením nedotčenou a vůně nové knihy v ní byla bezpečně uchována.

O rok, možná dva později, jsem byla na návštěvě u příbuzných. Můj táta jim pomáhal spravovat dům a já se strašně čertila, že jejich syn musí chodit do školy a nenechají ho doma, aby mi dělal společnost. Teta se tehdy rozhodla, že moji uraženost ztlumí tím, že mi dá přečíst Harryho Pottera a Kámen mudrců - knihu, kterou sama ve svých čtyřiceti letech přečetla jedním dechem. Dodnes netuší, že mě tím rozčílila ještě víc. Nenabídla mi ji totiž domů, abych ji dočetla. A já byla příliš hrdá na to, abych si o vypůjčení řekla. A tak jsem se zařadila na nějaké 40. místo v rezervacích v knihovně. Naštěstí se dřív smilovala moje kamarádka a dala mi první díl přečíst. Ovšem nakonec jsem zase tak nadšená nebyla. Nadšení ve mně probudilo až filmové zpracování druhého dílu, který jsem viděla v malém venkovském kině. Seděla jsem někde vpředu, a když jsem uviděla Dobbyho, jak poskakuje na Harryho posteli, úplně mi poskočilo srdíčko, až jsem měla strach do konce filmu mrkat, aby mi náhodou něco neuteklo.

A moje filmové fanouškovství pokračovalo. Pamatuji si, jak se mi najednou, zčistajasna, rozšířily zorničky hned na začátku filmu Vězeň z Azkabanu, když Harry říkal "Lumos". Tehdy jsem už měla obrovská očekávání. Už jsem se seznámila postavami, přirostly mi k srdci. Nedumala jsem nad tím, jak asi vypadá ta která postava. Hermiona, Ron i Harry měli svoje tváře. Prostě jsem věděla, že to bude několik úžasných desítek minut v kině. A že kdybych tam měla sedět celý den, nenabažila bych se. A u tohohle filmu mě vůbec poprvé zaujaly i postavy mimo trojlístek. Začaly mě tak nějak víc zajímat jejich osudy. Sirius. Severus. Remus.

Že vám připadám jako fanynka filmů? No, bylo to tak. Vlastně ani nevím, jestli jsem vůbec měla druhý a třetí díl přečtený, než jsem na ně šla do kina…

Jako velkou a konečně také knižní fanynku bych sama sebe označila o nějakou dobu později. Opět na návštěvě u té samé tety, která mi Kámen mudrců půjčila (ne domů! - že to od ní prostě nebylo hezké?). Při nákupu v nějakém hypermarketu tu byla paleta modrých knih, které se mi líbily. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že je to pátý díl - Fénixův řád. Neměla jsem tehdy přečtený Ohnivý pohár, protože se ke mně nedostal a neměli jsme tehdy moc peněz na utrácení za knížky, takže jsem trpělivě čekala v pořadníku v knihovně. Ale když mě u té palety taťka našel, koupil mi Fénixův řád. Byla to první harrypotterovka, která se objevila v mé knihovničce.

Další zážitky vezmu rychle. Za významné považuju bolesti očí, kterými jsem trpěla, když mi došla barva v tiskárně a já si četla zbytek Relikvií z počítače. Celou noc. Vyzvídala jsem u spolužačky na gymplu. A zajímalo mě nejvíc to, jestli je ten Snape opravdu takový hajzlík. Už tenkrát mě zaujal nejvíc, a to jsem netušila, že mi o pár let později úvahy o něm, o tom, co by řekl a udělal v takové a takové situaci, zaberou tolik času. Jsem své bývalé spolužačce nesmírně vděčná za to, že mi to neprozradila, že mi v křesle vyrobeném z autosedadla před oknem v mém pokoji mohly téct slzy smutnu a dojetí. Bylo to nesmírně kýčovité, protože jsem potichu plakala a v slzičkách se mi odráželo sluníčko vycházející nad domem sousedů, které skrze hladinu špinavého rybníka osvětlovalo půlku vesnice. Jediné nekýčovité bylo to, že jsem držela v klíně monitor svého počítače (tenkrát jsem ještě neměla notebook) a kabely mě studily do stehen. :-)

A konečně se dostanu k fan fiction. Před premiérou první části Relikvií jsem si chtěla příběh připomenout. A tak jsem si konečně koupila knížku a začala číst znovu. Když jsme vešli s bratranci do kina, nemohla jsem se dočkat. Všechno jsem měla v živé paměti a těšila jsem se. Kde příběh skončí? Jak bude vypadat bitva v oblacích? Co vniknutí na Ministerstvo? Jaká bude atmosféra ve stanu, když se Harry, Ron a Hermiona budou potácet od ničeho k ničemu? A jako velká odpůrkyně odchylování se od knižních předloh jsem taky pokaždé, když se nějaká taková odchylka objevila, nesouhlasně kroutila hlavou.

Už po první části jsem začala mít ten nezvratný pocit, že je konec. Sice jsem měla přečtené knihy, věděla, jak to všechno skončí, ale pořád mi ještě zbývaly filmy. Jenomže myšlenka na to, že příběh, na kterém jsem vyrostla (klišé spousty fanoušků a fanynek HP), se chýlí ke konci, že zbývá jenom jediný film… Nemohla jsem se s Harrym rozloučit! Bezcílně jsem googlovala obrázky týkající se filmu, pak jsem začala vyhledávat jednotlivé postavy. Narazila jsem na obrázek Hermiony a Severuse - obrázek, který byl velmi… ehm… milostný?* Klikla jsem a dostala jsem se k nějaké anglické povídce. A tak mě napadlo vyhledat si povídku českou. Dostala jsem se k Sevik99 a od ní k dalším povídkám, zjistila jsem, co to vlastně fan fiction je, jaké má subžánry atd. A po několika týdnech čtení jsem najednou měla dojem, že já mám v hlavě taky jeden příběh. Příběh někoho, kdo by mohl rozšířit zlaté trio a mít v něm svou vlastní roli.

A potom? Potom jsem psala a četla různé povídky. Byla jsem první rok naprosto posedlá. Nadchla mě představa, že bych mohla něco dávat na blog - něco víc, co se na fanfiction.potterharry.net nevejde. Zabojovala jsem s IT a začala jsem "mít" tenhle blog. Napsala jsem různé povídky, s různými postavami, s různou kvalitou, která, jak doufám, od počátků někam postoupila. Vytvořila jsem povídku na přání pro Soňu k narozeninám, povídku, ve které si ona dívka "zahrála" podle popisu své sestry hlavní roli, měla jsem povídku, ke které mi jedna čtenářka (a také autorka) nakreslila několik obrázků. Zkusila jsem si kromě pro mě oblíbenější er-formy i ich-formu. Napsala jsem pár jednorázovek, jednu humornou o Siriusovi atd. Strávila jsem spoustu času přemýšlením o postavách, které vytvořila JKR, o tom, jak by v situacích, které jim přichystám, reagovaly, co by říkaly, jestli by se vůbec mohly do takových situací dostat, jak to mám udělat, aby se zápletky jevily uvěřitelné. Studovala jsem kouzla, lektvary, přejímala jsem místa a předměty, které vymyslela Rowla. To všechno jsem doplňovala o vlastní domy, kouzla, čáry, lektvary, magické předměty a zlepšováky, o podrobnější popisky jednotlivých aktivit, o domýšlení dalších. Ale hlavně jsem vytvářela nové postavy - vyplnila jsem tu spoustu mezer, které Joanne na tom hřišti, které vytvořila, nechala. A těch míst ještě hodně zbývá…

A takhle se to všechno upeklo! Kdybych nedala té knížce s podivným obalem druhou šanci, kdyby můj vlastník měl lepší známky a nemusel jít do školy, nenudila bych se, a teta by mi nedala Harryho přečíst. Jsou to samá kdyby. Ale jedno z nich je podstatné - kdybych dala na prvních několik dojmů, tak bych možná filmy jenom viděla a neměla bych potřebu přečíst i knížky. A rozhodně bych neobjevila fan fiction. Vlastně jsem Harrymu nedala druhou šanci, já mu jich dala několik, než jsem si ho zamilovala. Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Ale přetrvala.

Všechen ten čas strávený četbou knížek JKR, sledováním filmů, čtením a psaním fan fiction považuju za DOBŘE strávený. Ať už mé výtvory hodnotíte vy nebo já sama za povedené nebo ne. Harry Potter pro mě totiž představuje svět, který jsem se rozhodla odmítnout opustit. A nejkrásnější na tom všem je to, že v tom světě nežiju sama…

Odkládám kapesníček, utírám neexistující slzu dojetí nad tím přeslazeným příběhem a čekám na ty vaše - jaká byla vaše cesta s/k Harrym/u?


* Použitý obrázek není ten, na který jsem tehdy narazila, ale bohužel jsem ten původní nedokázala najít.




Další témata:
XI. Můj příběh s HP aneb všechno nejlepší, Joanne
XII. Jaký je význam smrti v celém díle?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wodwar wodwar | 26. srpna 2014 v 13:14 | Reagovat

Pěkné, autorka se v Tobě nezapře ani při psaní tohodle :-). Teta Ti tu knížku vážně mohla půjčit. Já si taky našla cestu k HP díky filmům, chodili jsme na ně ze školou do kina. V první třídě jsme šli na jedničku a byla jsem nadšená už od začátku - vzpomínám si, že když na konci Nebelvír vyhrál školní pohár, tak jsem tleskala taky :-D.
První knížkou, co jsem přečetla, byla sedmička, i když jsem šestku neměla ani zkouknutou, ani přečtenou. A byla naprosto úžasná. Upřímně, do té doby mě nebavilo moc číst... No a pak jsme k Vánocům dostaly celou sadu a já si mohla doplnit mezery. Užívala jsem si to, i když jsem ty filmy viděla několikrát.
Na ff jsem narazila taky náhodou - hledela jsem tehdy něco o Fénixově řádu a narazila na stránky, které ho mají v názvu. Povídky byly od Lucy.  Jelikož přímo navazovaly na epilog, tak jsem si dokonce myslela, že je oficiální pokračování. Příběhů bylo asi pět a byly opravdu dlouhé, takže mi vystačily na dlouho. A pak se už strhla ff lavina, přečetla jsem, co jsem mohla. A jelikož některé povídky nekončily tak, jak bych chtěla, aby skončily, nebo ne tak, jak si v pauzách ve čtení vymyslela, začala jsem si vymýšlet vlastní příběhy, až jsem se jednou rozhodla, že něco sama stvořím.
Myslím si, že kdybych tehdy narazila na nějakou (ne)slashovou povídku nebo nějakou s nekanoických párováním, tak bych si cestu k ff hledala mnohem déle a nevím, jestli bych ji vůbec vybagrovala do takové hloubky, do jaké se mi to podařilo...

2 Alis Alis | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 14:42 | Reagovat

[1]: Je to pro mě hrozně emotivní, když se s někým můžu podělit o tenhle příběh. Mnohem emotivnější než zveřejnění kapitolek. Tohle jsem totiž JÁ. ;-) A děkuju, že ti příspěvek připadá alespoň trochu autorsky povedený, protože jsem to psala jedním dechem, prostě prsty klapaly a rozhodla jsem se to nepřepisovat a nepředělávat, jak to běžně dělám u povídek. Nešlo mi o nějakou literární hodnotu, ale o pocit.
Mám radost, že je někdo stejně nedisciplinovaný fanda HP světa jako já. :D Doteď jsem se setkávala spíš s lidmi, co četli pěkně jeden díl za druhým, popořadě, kritizovali filmy jako nepovedené oproti knihám atp. A hlavně to pro ně BYLA láska na první pohled. :-)

3 MIRA MIRA | 26. srpna 2014 v 14:54 | Reagovat

Po dlhšom čase sa zasa ozývam. :-)

4 MIRA MIRA | 26. srpna 2014 v 15:04 | Reagovat

Pardon, asi som niečo omylom stlačila a hneď mi to vyhodilo koment. :-D
Ja som tak akosi k HP prišla ako slepé kura k zrnu. :-D
Pýtala som si od švagrinej pre dcéru niečo na čítanie do školy v prírode. Samozrejme, že dcéra, tak ako ty, si prečítala dokonca len jednu stránku a hneď ju odložila. Hp ju ani neskôr nejako nenadchol. Asi po dvoch rokoch, kedy bola kniha spadnutá niekde pod posteľou, som sa rozhodla, že by ju bolo asi treba konečne vrátiť. Keďže ja osobne knihy mám rada, tak som sa do nej začítala, neskôr som si od švagrinej požičala aj iné časti a drží ma to doteraz.
dcéra, už dospelá, na mňa divne hľadí, ale už som si zvykla. :-)
Keď už som začala písať, tak ti chcem zaželať ešte veľa dobrých nápadov. :-)

5 wodwar wodwar | 27. srpna 2014 v 9:50 | Reagovat

[2]:: :-), pro mě to asi taky byla taky láska na první pohled - na filmy jsem se vždycky těšila :-D...
Musím říct, že filmy taky docela kritizuju, ale je zajímavé, že pouze ty, co jsem četla před zkouknutím filmu.
[4]:: :-)

6 Alis Alis | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 12:44 | Reagovat

[4]: Cesty HP fanoušků jsou očividně naprosto nevyzpytatelné. :D

[5]: Pro mě to na první pohled (vzhledem k filmům) bylo zalíbení, flirt. Ale to, že je HP svět partnerem na celý život, jsem zjistila později. :D

7 Bloss Bloss | Web | 27. srpna 2014 v 16:04 | Reagovat

Můj příběh je tak nějak podobný. Harryho Pottera jsem nejdříve viděla a upřímně si pořád pamatuju, jak jsem se jako malá u prvního dílu hrozně bála. :D :D Když jsem se dozvěděla, že jsou i knížky, začala jsem je číst. O světě fanfiction jsem neměla ani ponětí do doby, než jsem narazila při hledání věcí o skupině Tokio Hotel.. Jejich faninky psaly fanfiction o nich. No a tak nějak jsem se po odkazech dostala až k fanfiction o Harrym Potterovi. Pamatuji si, že první povídka byla o hraběnce Saryn Blackové od autorky Anabelly Black (moc mě mrzí, že se psaním skončila). Postupně sem přečetla všechny dokončené povídky na fanfiction.potterharry.net (teda, krom těch s Hermi nebo Ginny v hlavní roli) a pak začala s poutí po blozích :D Na dva roky jsem si pak dala pauzu a teď opět čtu už přečtené povídky a zjišťuji, že mě to stále neomrzelo. Autorky popušťují uzdu své fantazii a dělají mi radost tím, že Sev neumírá a Malfoy nemá celé srdce z ledu. No a občas zamilovaný Tom Raddle (ty povídky s ním úplně zbožňuju!! :) :D
Stejně mě pořád mrzí, že něco tak neobyčejného nemůže existovat v reálu. Ale, kdo ví? :)

8 Alis Alis | Web | 27. srpna 2014 v 16:17 | Reagovat

[7]: Myslíš čekání na dopis z Bradavic? Ještě před pár lety na výšce jsme si s jednou spolužačkou po takových trapných chvilkách mlčení, kdy jsme nevěděly, o čem si povídat, začaly sdělovat naše zoufání nad tím, že nám dopis nepřišel! :D Bylo by to krásné. Občas dostanu nějaký sběratelský kousek HP. Mám Siriusovu hůlku a někdy se na ni koukám a říkám si, co bych měla udělat, aby konečně začala kouzlit. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.