XI. kapitola: První úspěšná lekce

9. října 2014 v 6:49 | Alis |  Princ a Vyvolený
Snape je rozčilený a Harry vůbec netuší, co se na jeho rozčílení podílelo. Ale Severus se ovládne. Z příjemného snu ho vzbudí známý hlas. Nachází Harryho, který je zmítán noční můrou. A Snape se pokusí ho z ní probudit. Nastává lekce, která Harryho i Snapea překvapí. A jejím závěrem je Harry vlastně dočista šokován.

__________________________________________________________________________________________________________

Severus se díval, jak Potter kráčí po schodech. Otevřel ústa, aby ho okřikl. Nemohl uvěřit, že si prostě jenom tak odejde do svého pokoje?! Black si zase jednou hrál na velkého ochránce. Neumí si přiznat, že je nic - takhle malinký a bezvýznamný v tom všem, co se děje. Na rozdíl od něj. Při vzpomínce na dva poslední dny a smrtijedská setkání se Snape trochu otřásl. Zase před očima viděl lékouzelnici Qwyneth Edinburghovou. Nedokázal vymazat z hlavy její výraz, její krvavé slzy, které jí tekly po tvářích. Pohled v očích. Už tam nebylo žádné odhodlání bojovat za svou věc, ani vzdor, který se v nich zračil ještě několik hodin po tom, co ji Bela přivedla. Zbyl tam jenom strach a prosba o život. Severus nemohl zapomenout, jak její obličej prozradil touhu odpovědět, že skutečně lituje všech výzkumů, které dělala u čistokrevných kouzelníků a kouzelníků mudlovského původu. Zatoužila zapřít svůj závěr - žádný rozdíl, byli si rovni. Věděla, že by si tím život nevyprosila, ale možná by si ušetřila spoustu bolesti. Kdo by jí to mohl vyčítat? Místo toho jenom mlčela. Předstírala, že se zbláznila. A přitom bylo patrné, jak se styděla za to, že se nezmohla na odpor.

Potřásl hlavou, aby to všechno rychle zahnal. Byla to skutečná starost. Jenomže on se chtěl soustředit na své malicherné starosti. Dvakrát se nadechl. Odešel na terasu. Posadil se do křesla, aby měl výhled na zahradu. Nedokázal se přes Blacka přenést. Zuřil k nepříčetnosti, když vytahoval ty staré školní časy, když mu připomínal všechny ty potupné chvíle. A když si dovolil urazit tenhle dům… Uvízl v minulosti a uvědomoval si to. Bylo to až zvrácené - víc ho rozčilovaly nepříjemné chvilky z dětství a mládí než skutečnost, že před několika hodinami viděl zemřít nevinnou mladou ženu a nesměl udělat nic. Vůbec nic.

A Potter se chová, jako by snad jeho těšilo tady s ním být a učit ho! Krčí se za Blackem, čeká, že ho zachrání, že mu pomůže, že se ho zastane. Idiot jeden malý. Copak si neuvědomuje, jak moc je pro něj důležité se zlepšit? A alespoň tak nepatrně zvýšit svoje šance proti Pánovi zla? Obětovalo se pro něj tolik lidí. Ona se pro něj obětovala. A ten kluk se chová jako malý rozmazlený spratek! Samozřejmě že Severus chápal, po čem chlapcovo srdce prahne, že je stále dítě. Jenomže realita byla jiná - odporovala všem těm jeho dětským touhám. A byl nejvyšší čas, aby si to uvědomil! Právě když se on rozhodl, že se pokusí změnit způsob výuky Nitrobrany, protože jeho dosavadní metody očividně nefungovaly, tak se Potter musí zase chovat jako idiot. Tím vzal Severusovi jakékoli úvahy o změně výuky. Velmi nutkavě zatoužil po sklenici jakéhokoli alkoholu. Ale protože jedna by jenom vyvolala chuť na další, rozhodl se, že půjde své problémy zaspat. Ačkoli bylo docela brzy. Když ulehl do postele, několik vteřin pozoroval dvě knihy na nočním stolku - jedna byla poměrně útlá a pojednávala o výuce Nitrobrany, ta druhá taktéž nebyla příliš tlustá a napsala ji doktorka Edinburghová. Nakonec sáhl po její knize, ve které shrnovala svůj výzkum.

Ležel v trávě. Skrze třepotající se lístky na větvích vysokého stromu sledoval modrá oblaka.
"To přemisťování je strašně praktické," řekla a on v jejím tónu zaslechl všechny ty nápady, co se jí honily hlavou.
"Ale nejdřív je ti u toho hrozně špatně," ozval se jeho dětský hlas.
"No - " zauvažovala.
Ale nedopověděla svou myšlenku. Nevadilo mu to.
Jenomže najednou vykřikla. Bolestně. Jako raněné zvíře. Zanaříkala. A on nemohl odtrhnout hlavu od modré oblohy, i když chtěl. Znovu ten křik. Drásal mu uši a někde uvnitř ho bolel. Konečně se to povedlo. Křičela. Ječela. Vzpírala se. Nemohl se hnout! Chtěl ji nějak uklidnit - dotknout se jí. Ale nešlo to. Jako by ochrnul. Najednou zmlkla. Pomalu se na něj otočila a její zelené oči vypadaly, jako by byla v transu.
"Probuď se!" řekla důrazně dospělým hlasem, který se k jejímu dětskému obličeji vůbec nehodil.

Severus zprudka rozevřel víčka. Kniha upadla na podlahu. Ale on zadunění neslyšel. Všechno totiž překrýval hlasitý a bolestný křik. Rozběhl se.

Na několik vteřin opět zkameněl. Stál ve dveřích. Díval se, jak se Harry Potter zmítá v bolestech. A byl tím natolik šokovaný, že se nedokázal pohnout. Jistěže měl teoretickou představu, jak to spojení s Pánem zla probíhá, ale vidět to… Polkl a rychle vešel.

"Probuďte se!" zavelel, jako by mu snad přikazoval, aby mu vydal vlaštovku, kterou si posílal se spolužáky po třídě.

"Slyšíte?" ozval se znovu a pozvedl obočí.

Nic nepomáhalo. A ten křik byl… nechtěl ho už dál poslouchat. Naklonil se k chlapci. Chytil jeho ramena a stiskl - ne příliš pevně, ale důrazně.

"Neposlouchej ho!" zašeptal a snažil se, aby se jeho hlas nezatřásl. Mluvil klidně, tiše, jak nejvíc uměl. "Vrať se sem. Bude to," nadechl se, "bude to v pořádku. Neposlouchej ho."

Harry přestával pomalu křičet. Snape ho pustil, ale najednou sebou začal znovu škubat. Opět tedy svoje prsty obmotal kolem jeho paží. Už ale nedokázal nic říct. Harry se pomalu přestával třást. A najednou… otevřel oči.

Zmateně zkontroloval místnost. A hned nato se střetl pohledem se Snapem. Přišlo mu úplně pitomé ho najednou pustit, jako by byl prašivý. A tak prostě velmi pomalu oddálil svoje ruce.

Harry se rychle posadil. A tvářil se nesmírně zranitelně. Obranně sledoval jen Snapea, jako by to byl on, kdo ho ohrožuje. Snape ustoupil o několik kroků.

"Zavřete oči," řekl důrazně, ale neznělo to jako jeho běžné příkazy.

Přesto se Harry ani nepohnul. Snape sepjal čelisti. Ale bylo mu jasné, že rozčilení situaci jenom zhorší.

Nadechl se a tiše, skoro sametově řekl: "Nejsem váš přítel, ale snad víte, že nejsem ani váš nepřítel?!"

Harrymu zběsile tlouklo srdce, byl celý upocený. Měl strach a cítil se nesmírně zranitelný. Přesně tohohle se přece tolik bál - že Snape někde číhá na ten okamžik, kdy se jeho mysl spojí s tou Voldemortovou a on to nedokáže zastavit, nedokáže nad tím mít ani sebenepatrnější kontrolu. A teď se to stalo. Ukázal, jak moc dokáže být… posedlý.

"Nejste posedlý," ozvalo se najednou ze Snapeových úst.

Harry zvedl oči. Obdařil Snapea naštvaným pohledem - bylo podlé mu zrovna teď lézt do hlavy. Neuměl se ubránit ani za běžných okolností, natož teď. Jenomže pak si uvědomil, že Snape nejspíš nepoužil Nitrozpyt. Nedržel hůlku, nedíval se mu do očí.

"A kdybych byl," otázal se Harry šeptem, "řekl byste mi to?"

Upřel na Snapea zoufalý pohled. Věděl, že mu nebude lhát. Prostě to věděl. Ani loajalita k Brumbálovi, který tvrdil, že Harry posedlý není, ani Snapeova nenávist k Harrymu jakožto Jamesovu synovi, mu v ten okamžik nedovolí lhát. Možná proto, že pokud řekne, že je posedlý, zklame Brumbála, pokud řekne, že ne, jako by se zpronevěřil své nenávisti. Možná za Harryho neochvějnou jistotou, že Snape řekne pravdu, bylo něco docela jiného, něco, čemu on sám vlastně tak úplně nerozuměl.

"Ano, řekl."

Nebyla to pravda. Kdyby byl skutečně posedlý, neřekl by mu to. Ale nebyl, takže Snape tuhle milosrdnou lež vyslovil s klidným svědomím. Tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy člověk nevolí mezi pravdou a lží, jelikož jednoduše ani volit nemůže. Ten kluk totiž vypadal, že se každou chvílí zhroutí. A to se nesmělo stát. Snapeovi se nesmírně ulevilo, že skutečně není posedlý - bylo by to řešitelné - jako koneckonců všechno, jen by to bylo mnohem složitější.

Ta dvě slova měla na Harryho blahodárný účinek. Najednou ho přestal polévat pot, přestával ho bolet hrudní koš, protože srdce do něj už tak zběsile nebušilo. Nebyl posedlý.

Snape zpozoroval, že se uklidnil. A přestože se mu do toho nechtělo, věděl, že nastala ideální příležitost.

"Zavřete zase oči," řekl s nepatrnou známkou své běžné autority.

Harry zabránil svému obličeji zformovat se do nevěřícné grimasy. Poslechl. Ale najednou měl dojem, jako by se ten sen vracel. Trochu se ošil.

"Dovolte to," ozvalo se a tentokrát zněl Snapeův hlas blíž než před okamžikem.

Harry překvapeně oči zase otevřel. "Cože?"

"Nebudete v Pánově mysli. Jenom se vám vrací ten sen," vysvětloval poněkud úsečněji než před chvílí. "Dovolte to."

Harry si obranně přitáhl kolena zase blíž k bradě. Zlostně se na Snapea díval. Chtěl ho snad mučit? Rozhodně se k tomu snu nechtěl vracet. Nejradši by se k žádnému z nich už nikdy nevracel. Děsilo ho, do jak malé míry si v těch okamžicích dokáže zachovat sám sebe, a do jak velké míry je ovlivněný Voldemortem. A jestli náhodou… nějaká jeho část vlastně není sám Voldemort? Nehodlal to udělat. Díval se na Snapea a raději ani nemrkal, aby snad mylně nenabyl dojmu, že hodlá víčka znova pěvně přitisknout k sobě.

Snape chtěl svůj příkaz zopakovat. Ale ten kluk se tvářil tak vzdorovitě, že pochyboval, že by jej přesvědčil, i kdyby na něj použil Imperius. Procedil skrze nosní dírky velkou dávku vzduchu. Mírnilo to jeho rozzuření.

"Naučím vás, jak to alespoň částečně ovládnout, ale musíte ty oči zavřít a vrátit se do té chvíle," důrazně vysvětloval.

Harry polkl. Několik vteřin neudělal nic. Jenomže myšlenka - naděje, že by to skutečně mohl nějak zastavit, byla příliš lákavá. Vydýchal se a potom zadržel dech, jako by se chystal potopit. Zavřel oči. A najednou se celá ta scenérie začala vracet.

Had zaútočil. Bylo to rychlé. Příliš rychlé na to, aby Harry něco postřehl. Jenomže vzápětí zjistil, že Nagini mladíka jenom kousnul do ramena. Vystříkla krev a mladík zaječel. A křikl znovu. Sotvaže odezněla bolest z kousnutí, jako by mu žilami začala proudit žíravina. Harry zaslechl ze svých úst něco, co velmi vzdáleně připomínalo pobavený smích. A pak zdánlivě nespokojené zamlaskání.

"Hraješ si s jídlem?" ozvalo se hrozivým hlasem plným pobavení.

Mladík to zaslechl a odšoural se ještě o kousek dál. Zase se od své hůlky vzdálil.

"Myslete na to, že všechno chcete vidět z nějakého koutu nebo rohu, Pottere," ozvalo se odněkud.

Harry to slyšel, ale jako by to zároveň neslyšel. Jako by to neslyšelo jeho já uvězněné ve Voldemortovi.

"Tak dobře," svolil nakonec Voldemort - Harry? - hadím jazykem ignorujíc Snapea. Neslyšel ho?!

"Roh nebo kout," pokračoval potichu a naléhavěji Snape. "Jako byste se díval na… televizi," poslední slovo řekl s jistou dávkou odporu.

Harrymu oči nešly rozlepit. Věděl, co přijde. Nagini do chlapce zaryje své zuby ještě několikrát. A on bude křičet, krev z něj bude vytékat a bude se rozlévat po studené podlaze jako hustá rudá omáška, až nakonec smrtelně zbledne. Ale had ho nenechá odejít v míru - sní ho, i když bude ještě z posledních sil při vědomí.

Harry tedy usilovně myslel na ten roh.

"Musíte to..." Snape se znovu odmlčel, "chtít vidět z toho rohu."

"Neotvírejte ty oči!" dodal honem, protože poznal, že se Potter chystá obdařit ho znechuceným, šokovaným pohledem.

Harry stiskl zuby k sobě.

"Chci to vidět odtamtud!" poručil (snad nahlas?) k místu, které viděl jen periferně, minimálně, protože Voldemort své oči soustřeďoval na slábnoucího mladíka - ten už ani nedokázal křičet bolestí.

Harry si sám sebe usilovně představoval v tom rohu. Trvalo to strašně dlouho. Už brzy ten mladý muž zemře. A on…

A náhle se to stalo. Uviděl sám sebe. Koutkem oka uviděl sám sebe, jak stojí v rohu a dívá se Voldemorta, potom otáčí hlavu na chlapce. A přestože to byl pohled Voldemorotvých očí, ten přítomnost svého úhlavního nepřítele vůbec nezaregistroval.

Severus viděl, jak se Harry uklidnil. Zklidnil se mu tep, byl o něco méně napjatý a jeho obličej prozrazoval překvapení. Severus věděl, že se mu to konečně povedlo.

"Není to možné, přece není možné se vidět… Vidět sám sebe je možné jenom ve snu. Je to sen a ze snu se můžete probudit. Musíte prostě chtít," drmolil naléhavě.

Harry ho slyšel. Slyšel jasně každé jeho slovo. Snape měl pravdu. Ve snu může vidět sám sebe - jak někam jde. Jako by tam byl ještě jednou a sledoval své chování, výrazy obličeje. Ve snech pokaždé nevidí jen to, co mu nabízí jeho oči. Jako by opravdu koukal na celou situaci v televizi.

"Je to jenom sen," zašeptal si, "a já se chci probudit."

Otevřel oči. Snape stál těsně vedle jeho postele. Obličeje od sebe měli asi metr. A Harry by přísahal, že se na profesorově obličeji na vteřinu objevil spokojený úšklebek.

"Pamatujte na to vždycky - zkuste na to myslet i v běžných snech," promluvil Snape, "chtějte všechno vidět z jiného úhlu. Pak už je to vlastně snadné."

Harry přikývl. Netušil, jestli je to tak snadné, jak si Snape představuje - přece jen teď ve skutečnosti nespal. Neměl zdání, jestli bude moct takhle racionálně uvažovat ve spánku, až se mu bude něco opravdu zdát. A přestože v něm tyhle úvahy vyvolávaly spoustu neklidu, nemohl si pomoct - poněkud potutelně se pousmíval.

"Jste teď náchylnější, oslabenější," pokračoval Snape, "mohlo by se stát, že pokud usnete hned, zase se dostanete do jeho mysli."

"To bych nerad," odvětil Harry.

Byl si jist, že sotva Snape odejde, vstane a dá si sprchu, protože byl hrozně unavený. Všechno ho to vyčerpalo. Možná by si neměl aspoň hodinu ani sedat, protože by mohl usnout. Bude chodit. Projde se po…

"Pojďte za mnou."

Snape vyšel ze dveří a Harry poslušně spustil nohy, vsunul nohy do bačkor a kráčel za ním. I když byla hluboká noc, světlé vybavení dobu trochu zářilo a tma se zdála snesitelnější. Oba sešli dolů. Snape došel k jedné ze skříněk. Vyndal dvě skleničky a láhev whisky. Nejdřív uvažoval o starorežné - byla levnější a možná i účinnější, ale měl obavy, že by to ten kluk vyplivl.

"Tohle bude věčná škoda," promluvil zády otočený k Potterovi.

Harry neviděl, co přesně dělá. A když k němu natáhl ruku s do půli naplněnou sklenicí, vytřeštil oči.

"Díky alkoholu bude vaše mysl příliš unavená, ale zároveň tak otupělá, že nebude moct vynaložit dostatečnou aktivitu a někam… cestovat," oznámil mu.

Přisunul ruku ještě blíž, protože Harry si sklenici nebral. Nakonec váhavě nabízený alkohol přijal.

"Opovažte se to vyplivnout, Pottere."

Severus nenaznačil přiťuknutí, prostě do sebe obsah sklenky vyklopil. Harry měl pocit, že pokud bude dál otálet, bude vypadat jako mimino. A tak dvěma velkými loky vše vypil. S malým zpožděním zakašlal. Pálilo to v krku a nechutnalo to dobře. Už zkusil vaječný likér a jemu podobný alkohol. Jenomže tohle bylo docela jiné. Ovšem tak hezky to… zahřálo.

Snape se pobaveně ušklíbl a nalil mu další. Na sobě poněkud šetřil. Druhého panáka už Harry zvládl bez kuckání. A ten třetí… no, skoro mu to chutnalo… Zakřenil se.

"To už by stačilo," oznámil znenadání Snape - měl dojem, že se to chlapci příliš zalíbilo.

"Už jděte. Teď můžete usnout."

Harry přikývl. Otočil se a poněkud šouravě šel nahoru. Najednou všechno kolem nebylo až tak jasné.

"Pottere," zavolal na něj Severus ještě.

Harry se zastavil. Raději se chytil zábradlí a zamžoural do tmy. Proč Snape nerozsvítil? Jediným zdrojem světla byl měsíční svit.

"Hm?"

"Neopovažujte se zaspat!"

Harry si byl naprosto jistý, že svá slova doplnil hýkavým zasmáním.

"No jo," zareagoval trochu klackovitým tónem.

Měl tak těžké nohy…




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kathy kathy | 15. října 2014 v 19:21 | Reagovat

Pokračuje to čím dál tím lépe, zatím zcela dle mých představ :)
A co je ještě lepší, už bude čtvrteeeek :D :D

2 Alis Alis | Web | 15. října 2014 v 19:25 | Reagovat

[1]: To jsem ráda. Ale se čtvrtek tě zklamu. Už mi kapitolky do zásoby došly. Takže na další si počkáš. Ale myslím, že v pátek k večeru bych ji mohla slíbit. ;-)

3 kathy kathy | 16. října 2014 v 6:35 | Reagovat

Howwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwgh!!! Pátek večer, to je dalších 36 hodin, tak šup šup

4 railey railey | 17. října 2014 v 19:31 | Reagovat

bomba, dnes jsem našla tvoje stránky a tuhle super povídku :-) moc hezky píšeš, takže se to pěkně čte a přidávám se k ostatním, tudíž číhám na další pokračování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.