XVI. kapitola: Harry se rozhodl využít všechno

24. ledna 2015 v 23:53 | Alis |  Princ a Vyvolený
Harry se spolu s eskortou vydává zpátky do domu svého strýce a své tety. Jindy by ocenil, že ho doprovází Lupin, ale situace je mezi nimi napjatá. A to ještě Harry neví, co má Remus na srdci. Harry stráví na Zobí ulici jenom jediný týden, než dospěje ke klíčovému rozhodnutí.

_______________________________________________________________________________________________________________

Harryho probudil polohlasný vzdech. Poznal, že patří Hermioně. Jenom si nebyl jistý, jestli má být vyčítavý nebo je spíš plný starostí. Ať to bylo tak či onak, moc se na ni a na Rona, který bude určitě nedaleko, chtěl podívat. Protože až v tuhle chvíli si naplno připustil, že skutečně není sám. Ba co víc, nechce být sám.

Otevřel svoje oči a střetl se s Ronovým pohledem.

"Konečně, Harry," vydechl Ron.

Harry si uvědomil, že to nebylo Hermioninu povzdechnutí, ale Ronovo. Uměl být ignorant, ale v těch nejdůležitějších chvílích se pokaždé ukázal jako ten nejlepší přítel. Ať už tohle ustálené slovní spojení "nejlepší přátel" znamenalo pro každého cokoli, pro Harryho dokonale vystihovalo Rona Weasleyho.

"Co tvoje ruka?" ozvala se vzápětí Hermiona.

Harry se podíval na svou ovázanou dlaň. Vůbec ho nebolela.

"V pořádku, necítím nic," ujistil ji.

Zdálo se, že tohle ujištění Hermioně stačilo. Pár vteřin jej sice zpytavě prozkoumávala pohledem, jestli náhodou nelže, ale nakonec se posadila na okraj postele.

"Ty jsi šel za Snapem?" zeptal se opatrně a váhavě Ron a Harrymu neuniklo, že si s Hermionou vyměnili pohledy. Jejich podstatu ale neuměl rozpoznat.

"Co se v jeho kabinetu stalo, Harry?!" otázala se poněkud příkře dívka.

Harry se nadechl. Věděl, že není dobré odměnit ten pocit, který po dlouhé době získal - pocit, že není na všechno sám - , lží, ale… Tohle bylo něco, s čím se nebyl připravený svěřit nikomu.

"Nepamatuju se," řekl s nevinným obličej a předstíral hluboké přemýšlení, "myslím, že jsem omdlel, sotva jsem otevřel dveře."

"Což bylo nejspíš velké štěstí," okřikla ho mravokárně Grangerová, "jinak bys ještě mohl udělat něco, za co by tě mohl Snape vyloučit. Že je to tak, Harry?"

Harry poněkud zahanbeně přikývl. Nemusel své lži kupit jednu na druhou…

***

Harry kráčel po boku Remuse Lupina a nikdy si tolik nepřál, aby konečně viděl Zobí ulici. Bylo to totiž nesnesitelné a tak nějak nešťastné ticho, které je provázelo celou cestu z King's Cross. Harry si bezděčně vzpomněl, jak podobně v tichosti kráčel se Snapem do Bradavic. Musel si ale přiznat, že tohle bylo docela jiné - mnohem horší. On a Remus totiž nebyli zvyklí takhle mlčet. Možná neměl Náměsíčník jejich setkání začít tak formálně - s tím podáním ruky a kondolencí. Harry si připadal nepatřičně. Měl silný dojem, že by měl litovat spíš on Remuse, protože on a Sirius si přece byli mnohem bližší. Uvědomil si v ten okamžik vůbec poprvé od Siriusovy smrti, že existuje někdo, komu bude chybět stejně - ne-li víc - jako jemu. Tím člověk byl Remus Lupin. Nezmohl se to ale říct nahlas. A tak jen zamručel na Remova upřímná slova "díky".

"Spěcháš domů, Harry?" ozval se najednou Remus.

Harry skoro nepostřehl, že se zastavili. Otočil se na svého strážce. Ten dával nějaké znamení Tonksové a Pošukovi, kteří kráčeli pár kroků za nimi. Očima potom Remus loupl k cukrárně na rohu ulice, kterou právě procházeli.

"Ne," odvětil stroze a upřímně.

Možná bylo vlastně lepší kráčet v tichosti vedle někoho, kdo ho měl rád, než sedět zavřený sám se sebou v pokoji u tety a strýce.

"Dal bych si zmrzlinu, co ty?" zeptal se konverzačně Remus.

Harry přikývl, ačkoli vzhledem k poloze měsíce předpokládal, že by si jeho přítel upřednostnil spíše syrový steak.

Muž s mnoha jizvami po obličeji a v oblečení, které v mudlovském světě vyšlo z módy před mnoha lety, vyvolal u lidí v cukrárně podivené pohledy a šepot. Lupin to ale snášel celkem dobře, nejspíš byl zvyklý. Jenom pár vyděšených pohledů malých dětí mu bylo očividně nepříjemných.

Harry si naporučil pět různých druhů zmrzliny, které mladá dívka s lehkým údivem skládala do skleněného pohárku. Remus se nechtěl nechat zahanbit, a tak si taktéž naporučil pět kopečků, ovšem všechny čokoládové.

Se svými porcemi sladkostí se posadili k malému stolku pro dva v rohu. Remus si sedl tak, aby měl výhled do ulice. Harry z jeho pohledů dedukoval, že kontroluje pozice ostatních členů Řádu, kteří jim dělali ochranku.

"Nešel s námi nikdo z ministerských?" zajímal se Harry a nabral si první dávku zmrzliny.

"Ne, nechtěli jsme," odvětil s trochou zášti v hlase Lupin.

Harry postřehl, že si rozepl sako a hůlku si přendal do náprsní kapsy, aby ji měl víc při ruce.

Harry se cítil dobře. Měl dojem, že rozpaky už pomalu odeznívají. Jenomže když tak pozoroval Remuse, který opět nevěděl, co říct, začal pochybovat. Zdálo se, že se jeho přítel k něčemu odhodlává. Možná proto si vzal tolik kopečků zmrzliny - aby tu chvíli, kdy bude muset začít mluvit o tom, co ho tížilo, co nejvíce oddálil.

"I mně je to líto, Remusi," ozval se znenadání Harry.

Připadalo mu, že nastala ideální příležitost. A že by se možná už nikdy neodhodlal. Vlastně… kdyby se neodhodlal dnes, nemusel by se už nikdy obtěžovat.

Přinutil se na Lupina zvednout zrak. Nemusel nic vysvětlovat, poznal, že Remus přesně ví, o čem mluví. Mohlo to stačit. Ale Harry chtěl říct víc.

"Vím, že jsi ho měl moc rád. Znali jste se celý život. Byl jsi pro něj celou tu dobu jako bratr," ujistil ho.

"On pro mě taky, Harry," odmlčel se, "je mi moc líto, že jsme si to nikdy neřekli nahlas, i když jsme to věděli."

Harry souhlasně přikývl. Chtěl dát nejstaršímu příteli svého kmotra několik sekund na to, aby zahnal ten skelný odlesk ve svých očích.

"Lidem, které máš rád, které miluješ, bys to měl říct, dokud… dokud máme příležitost," vypadlo z něj ještě.

Harry na něj hleděl dost zmateně a sledoval jeho oči, které opět pročesávaly ulici a hledaly členy Řádu. Ve skutečnosti hledal jednu velice konkrétní členku Fénixova řádu. Ale svou osobní touhu okamžitě přehlušilo to silné volání jeho úkolu, který si sám před sebou vytyčil.

V následujícím momentu se Remusův výraz zcela proměnil. Opět se plně soustředil na Harryho a ten věděl, že už sebral veškerou odvahu, kterou potřeboval k tomu, co mu chtěl říct od prvního okamžiku. Popravdě řečeno, byl Harry dost zvědavý.

"Nebyla to Severusova vina."

Harry zvedl zrak, protože Remus si ke svému mluvení vybral krátký okamžik, kdy se Harry soustředil na tu mladou hezkou dívku, která právě nandávala zmrzlinu dvěma malým holčičkám.

Pozorně se dívali jeden druhému do očí.

"A myslím, že to víš," dodal Remus.

"Jenom bych chtěl, aby zůstal doma," zašeptal Harry prosebně.

"Harry," oslovil ho otcovsky vlídně Lupin a jemně stiskl chlapcovu ruku, ve které drtil lžičku, "vím, jak ti je. A vím, co bys chtěl. Každý z nás by si přál zavřít před tím nebezpečím, které nás obklopuje, své blízké někam na samotu, do bezpečí a zabezpečit je všemi možnými kouzly, zakázat jim vycházet. Jenomže, Harry, totéž by nejraději udělali ti, kteří nás milují, s námi. A my bychom si to nenechali líbit. A navíc - kdo by pak zůstal? Jestli takový okamžik někdy nastane, Harry, pak Voldemort vyhraje. Protože to bude chvíle, kdy lidé nebudou ochotni umřít za ty, které milují."

Přestože na chlapce Remusova slova hluboce zapůsobila, nemohl se s nimi zcela ztotožnit. Nevěděl přesně proč?! Ale Lupin to věděl - ať se stalo Harrymu v životě cokoli, ať byl jakkoli silný, pořád byl také ještě trochu dítě; dítě, které se nedokáže zcela zbavit toho černobílého nahlížení na svět.

"Och, Harry," povzdechl si upřímněji, než zamýšlel, "tentokrát to musí být jinak. Tentokrát si nikdo nesmí myslet, že nám k jeho poražení stačí jenom to, že jsme dobro, že máme ušlechtilé úmysly a srdce."

Harry měl dojem, že tahle slova nepatří jemu. Jako by se Lupin z něčeho obviňoval. Dokonce si Harry připadal tak nějak zahanbeně kvůli tomu, že Remusovo upřímné vyznání poslouchá.

"Musíme udělat všechno," opáčil nyní přímo na Harryho, "využít všechno, co nám nějak může pomoct."

Harry mlčel. Netušil, co přesně by na tohle měl říct. Ta slova totiž vyznívala velmi dvojznačně. Jako kdyby Remus připouštěl, že účel prostě někdy světí prostředky. A s něčím takovým se Harry nemohl smířit.

"Harry!" oslovil jej velmi naléhavě.

"Dobře, rozumím tomu, Remusi," odpověděl neochotně chlapec.

Konverzace dál plynula a s každou minutou byla přirozenější, ovšem přesto v ní oba dva spatřovali něco umělého. Když však cukrárnu opouštěli, bylo to zdání nepřirozeného tak minimální, jako by vlastně vůbec neexistovalo.

Harry se s Lupinem poměrně srdečně, v objetí, rozloučil a vešel do domu v Zobí ulici.

"Jsem tady," zahuhlal, sotva vstoupil.

Chlapec neočekával žádné vřelé přijetí - jako obvykle. A tak se prostě spolu s kufrem vydal do svého pokoje.

***

Harry otráveně upínal zrak další dopis od Hermiony ležící na desce stolu. Psala mu vytrvale každý den. Její první dopis ho potěšil. Ale s každým dalším si trpce uvědomoval, jak stereotypně se jeho kamarádka vyjadřuje, používala běžné otřepané fráze o tom, jak se všechno zlepší a že na něj pořád myslí, nabádala ho, aby byl opatrný. Věděl, co ho v tomhle "novém" dopise zase čeká. A proto jeho přečtení už několikátou hodinu odkládal.

Potácel se od ničeho k ničemu. A po celém týdnu, který strávil u Dursleyových, se jeho neklid stupňoval. Nejhorší bylo, že netušil, co by měl udělat?! A tak bezděčně, na protest prostě nedělal nic. Jediné, co se změnilo, byla skutečnost, že stále více a častěji během dne slyšel ve své mysli Lupinovu větu "využít všechno, co nám nějak může pomoct".

Později večer si Harry nakonec Hermionin dopis přečetl. A prakticky okamžitě se rozhodl, že na něj neodepíše. Alespoň ne dnes. Před půlnocí si šel lehnout. Přes dvě hodiny se marně pokoušel usnout. A když konečně byla jeho mysl příliš unavená tupým sledovaným občasných záblesků reflektorů aut skrze jeho okno, usnul. Jako by však spal jen několik krátkých vteřin. Rozevřel oči. Zkontroloval hodinky. Ručičky ukazovaly několik minut před třetí ráno. A on věděl, co ho probudilo. Proč se cítil tak moc čilý. Už přesně věděl, co musí udělat. Nechce o nikoho dalšího přijít. A k tomu je třeba "využít všechno, co nám nějak může pomoct".

Natolik ho jeho náhlé rozhodnutí rozrušilo, že pochopil, že nemá sebemenší naději v tomhle rozpoložení usnout. A tak rozsvítil lampičku a začal si balit všechny svoje věci. Raději zavřel Hedviku do její klece, aby se náhodou nerozhodla vyrazit si na další noční lov a třeba se celý den nevrátit. Na omezování své osobní svobody nezareagovala příliš spokojeně - sekla po něm zobákem, ale Harryho vnímání bylo natolik bystré, že hbitě uhnul a nespokojeně zasyčel.

Harry si ještě jednou překontroloval, že do kufru sbalil všechno. Potom si lehl do postele. Jenomže vydržel nehybně ležet sotva pár vteřin. Nakonec prostě znovu vstal. Sundal si tričko a kraťasy, ve kterých spal, hodil je k ostatním svým věcem do kufru a potom si oblékl džíny a košili s krátkým rukávem, které si přichystal.

Nečekal, že by Dursleyovi nějak přehnaně zajímalo, že odchází, přesto ho zodpovědnost přinutila, aby naškrábal krátký vzkaz, který v kuchyni položil na jídelní stůl. Vzal své zavazadlo i Hedvičinu klec a litoval, že nemůže použít magii a zmenšený kufr pohodlně ukrýt do kapsy. U dveří se nakonec zastavil. Měl by počkat do rána. Rozhodně by to bylo bezpečnější. Ale… nemohl. Rozhodl se a chtěl učinit ten krok okamžitě. Ale vydat se přes půlku Londýna v noci, sám, nezletilý kouzelník, který nesmí kouzlit a po kterém pasou Smrtijedi v čele se svým pánem… Vrátil se do kuchyně a zvedl telefon.

"Ano, potřeboval bych taxi. Zobí ulice."

Potom se na pár vteřin odmlčel.


"Do Cokeworthu, na Dálnou ulici."



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alis Alis | 24. ledna 2015 v 23:54 | Reagovat

Snad se vám bude tahle kapitola líbit a bude jednoznačnější než ta minulá. ;-) A nechci děsit, ale užijte si kapitolu pořádně, nejspíš se další hned tak nedočkáte! :-?

2 Kathy Kathy | 25. ledna 2015 v 19:03 | Reagovat

Ne ne neeeeeeeeeee! Zkouška nevyšla?

3 Radkynzn Radkynzn | 25. ledna 2015 v 22:19 | Reagovat

Děkuji za pěknou kapitolu :-)

4 Alis Alis | 25. ledna 2015 v 22:24 | Reagovat

Zkouška vyšla. :-) Jenomže v těsném závěsu se valí diplomka a státnice. :D
Ovšem dočkáte se něčeho jiného - hodlám poslat do jedné soutěže povídku. A tak samozřejmě nejdřív požádám o první zpětnou vazbu vás. ;) Nebude to HP, ale bude to tak trochu na mé celkem oblíbené téma rodičovství. ;-)

5 Kitti Kitti | 26. ledna 2015 v 0:57 | Reagovat

Ty jo, tak Harry opravdu dostává rozum... mno, to bude Severus překvapen, až se tam zjeví taxi a v něm Potter:-))) na začátku jsem trochu tápala, co že se vlastně minule stalo, ale pak jsem se chytla. Děkuju, tahle kapitola byla velmi dobrá, včatně rozhovoru v cukrárně. Mám ráda tvého Remuse.

6 Elizabeth Elizabeth | 26. ledna 2015 v 13:15 | Reagovat

Myslím, že zo začiatku to bude riadny trapas keď sa tam objaví... no uvidíme ako to dopadne :D

7 Alis Alis | 26. ledna 2015 v 18:27 | Reagovat

Já mám ráda Remuse. :-) A tak se ho snažím tvořit takového, abych ho měla ráda i ve své verzi. :D
Jinak až se Harry objeví... no, možná to zase nebude tak úplný trapas. Uvidíme! ;-)

8 Kathy Kathy | 27. ledna 2015 v 6:09 | Reagovat

Já předpokládám, že až k němu dorazí, nikdo doma nebude - přecejenom tam asi Severus běžně nebydlí. A že mu pěkně zacinká na zabezpečovací kouzla ;) A vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to skončilo pořádným výpraskem :)

9 Alis Alis | 27. ledna 2015 v 15:36 | Reagovat

Jdeš na to dobře, Kathy! :D Ale tak... přece nenechám Harryho absolvovat tu cestu pro nic za nic. :-P

10 Kathy Kathy | 27. ledna 2015 v 19:47 | Reagovat

No a po výprasku by ho mohl zase začít učit ;)

11 Railey Railey | 27. ledna 2015 v 20:29 | Reagovat

áááááááá dočkala jsem se, děkuji za kapitolku :-) také se těším, až tam Harry dorazí a Severus ho přerazí :-D

12 Evička Evička | 29. ledna 2015 v 19:01 | Reagovat

Ahoj Alis. Nevím, jestli se na mě ještě  pamatuješ, ale před takovýma dvěma/třemi lety jsem byla pravidelnou návštěvnicí a obdivovatelkou tvých povídek. Ani nevím, kdy jsem přestala číst, asi během učení na maturitu a pak jsem se nějak zapomněla vrátit. (jen bych ráda podotkla, že jsem nějak opomněla fanfiction jako takové, prostě jem s povídkami skončila).
Teď mi skončilo zkouškové a protože mám volno, sebrala jsem odvahu k návratu. Vzpomněla jsem si totiž, jak mě tvé povídky bavily, jak jsem se těšila na další kapitoly a jak jsem obdivovala, jak mistrně dokážeš vplétat své příběhy do původního konceptu a jak s lehkostí spojuješ napětí a humor.
Za ten výpadek se stydím a s prosebným výrazem a s omluvou bych se ráda navrátila do řad tvých čtenářů.
Ještě nevím, odkud začít a o co všechno jsem přišla, ale už se těším na čtení. :-D
Co myslíš, přivítáš zpátky zatoulanou ovečku?

13 Alis Alis | 29. ledna 2015 v 20:53 | Reagovat

[10]: I to je možné. ;-)

[11]: Není zač. A je to velmi hezká rýmovačka. Něco pravdy na ní určitě bude! ;-)

[12]: Nezapomněla jsem na tebe! A jsem moc ráda, že ses sem vrátila. :-) Doufám, že tvoje očekávání a naděje, kterou jsi do mě vkládala, nebudou zklamány. Ať už začneš (nebo budeš pokračovat?) kdekoli, tak budu ráda. A určitě zanech komentář, abych věděla, jestli se moje psaní za tu dobu nějak změnilo. Takové hodnocení po pauze může být velmi zajímavé a konstruktivní. Gratuluju ke zdolání zkouškového! Já dokončuju nějakou seminárku a pak snad taky padla. ;-)

14 Evička Evička | 30. ledna 2015 v 10:48 | Reagovat

Nejdřív musím dočíst Spravedlnost pro prince, očividně jsem skončila v 10. kapitole, pak Per sapéra v 19. kapitole a Pro oči neviděl od 5. kapitoly :)

15 Alis Alis | 30. ledna 2015 v 23:23 | Reagovat

[14]: Tak to se aspoň nebudeš nudit! :-P

16 kathy kathy | 6. února 2015 v 6:26 | Reagovat

Hoooooooowwwwwgh!

17 Alis Alis | 9. února 2015 v 20:11 | Reagovat

Další kapitolka je skoro hotová. Myslím, že se ještě dneska, nejpozději zítra dočkáte. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.