XIX. kapitola: Dokaž, že neumřeli zbytečně

13. února 2016 v 0:03 | Alis |  Princ a Vyvolený
Už asi ani nemá cenu se omlouvat za prodlevu. Přesto mě to mrzí. Snad ještě někdo trpělivě čeká...?

Harry okusí, jak vypadá dědické řízení v kouzelnickém světě. Je to zkušenost trýznivá, pro příbuzné takřka mučivá. Přesto během tohoto výletu za bolestnou vzpomínkou zažije pobavení ve vlakovém kupé. Deprese, které v něm osoba Siriuse Blacka vyvolá, nakonec dokáže překonat Snape. Jak?

_______________________________________________________________________________________________________________

Harry provedl všechny večerní úkony jako sprcha, čištění zubů. To ho zaměstnalo. Ale pak lehl do postele a věděl, že teď už bude myslet pořád jenom na jednu jedinou věc, respektive změť otázek, které souvisely s jediným tématem. Několikrát dokonce vstal a rázně vzal za kliku - chtěl jít Snapea probudit, křičet a dožadovat se vysvětlení, pravdy. Nakonec se ale vždycky vrátil. Kam by šel? K Dursleyovým? Aby celé léto strávil nic neděláním? Na to už nebyl čas. Musí se učit. Nesmí dovolit, aby kvůli jeho vlastní neopatrnosti ještě někdo další umřel. Přestože se snažil, nedokázal zastavit slzu, která se líně překulila přes jeho víčko. Sotva smočila jeho tvář, rychle ji utřel. Pevně semkl oči.

'Co Snapea s mámou pojilo?' S touhle otázkou zběsile vířící v jeho hlavě nakonec přece jen usnul.

"Pottere, vstávejte!" Harryho vyrušil Snapeův hlas z krásného snu o matce.

Byl v něm ještě malým chlapcem a společně seděli někde v parku a užívali si piknik. Potom ho Lily posadila na kolo a spokojeně tleskala, když se odrazil, dal nohy na šlapátka a sám jel. Ale občas jako by jeho současné, téměř dospělá já stálo opodál a zlobilo se, že nemůže do celé scény zasáhnout a zeptat se na tu otázku, co jej tolik skličovala.

"Zaspal jsem?" otázal se poněkud překvapeně Harry.

Než stačil nahmatat brýle, jenž si večer odložil na noční stolek, dostalo se mu záporné odpovědi.

"Sova z Ministerstva se sem nemohla dostat. Dědické řízení Siriuse Blacka se přesouvá na dnešek," oznámil stroze Severus.

Vzápětí se otočil a mířil ke dveřím.

"Dědické řízení, pane?" nechápal Harry.

Snape se zarazil a zadíval se do chlapcovy šokované tváře.

"Ano," pronesl poměrně trpělivě, "předpokládám, že vám sdělil, že jste jediný dědic majetku Blacků. Totéž nejspíš uslyšíte dnes z jeho úst přímo před ministerským úředníkem."

Harry zalapal po dechu. "Z jeho úst?"

"Jediný způsob, jak udělat platnou kouzelnickou poslední vůli," vysvětlil - tentokrát s menší dávkou shovívavého tónu profesor.

Harry vytřeštil oči. V obavách, co dalšího by se mohl od Snapea dozvědět, nic neříkal. Zdálo se však, že jeho profesor stále na něco čeká.

"Začíná - začíná to hned?" otázal se chlapec a nedokázal skrýt nepatrné zachvění hlasu.

"Oblečte se a přijďte dolů. Buďte v mudlovském. Z bezpečnostních důvodů nebudeme používat žádné kouzelnické způsoby přepravy," ozřejmil mu muž a poté pokoj opustil.

Harrymu bylo jedno, že ve skutečnosti odpověď na svou otázku nedostal. Posadil se na postel, netušil, kdy vlastně vstal, a zhluboka dýchal. Semkl víčka a objevil se mu před nimi Siriusův obličej v nejasných konturách, jak vystupuje z krbu ve nebelvírské společenské místnosti. Najednou se mi chtělo zvracet. Důrazně polkl, aby nepříjemný pocit zahnal.

Když sešel dolů, byl celý pobledlý a zažíval ty okamžiky, kdy člověk vůbec nevnímá, že dělá krok nebo že dýchá. Jakmile však zahlédl Snapea oblečeného v černých kalhotách a tmavě modrém manšestrovém saku, na vteřinu byly jeho úvahy o dědickém řízení potlačené.

Severus se nervózně otřásl, když si uvědomil, že jej Harry Potter bez mrknutí oka sleduje. Nemohl neuvažovat o Lily. Ale věděl, že teď má hoch před ním zcela jiné strasti. Severus dostal díky poslední vůli svého školního nepřítele čas odvrátit nevyhnutelný rozhovor. Ale… nakonec proč? Proč náhle cítil jakousi formu povinnosti sdělit něco Harry Potterovi? I kdyby zuřil a kopal schoulený v dětském záchvatu vzteku na podlaze, nikdy by mu nevyhověl. Alespoň nikdy dřív. Možná na něj přeci jen udělalo jistý… dojem, co ten kluk udělal. Dokázal potlačit veškeré své antipatie a přijít sem, zpátky do domu, kde se necítil zrovna jako doma. Ačkoli když si Snape vzpomněl na dům Dursleyových, byl si zcela jist, že v žádném jiném domě se ten kluk nemohl cítit méně doma. On sám by tam… DOST! Severus musel zahnat tyto úvahy. Příliš ostře totiž připomínaly Albusova slova o tom, jaký mají on a Potter podobný osud. A nejen ten.

"Půjdeme?" vyrušil jej Harry z dumání.

"Pane," připomněl mu Snape úsečným tónem. Musel to říct, aby se ujistil o hranicích jejich… o jejich rolích!

Harry vyšel po boku ostražitého Snapea, který se ohlížel a ruku měl přiloženou na hůlce ukryté za tvídovým sakem, před dům. Ohlédl se a najednou cítil něco víc než dřív. Žila tam jeho matka. Chodila po stejných schodech jako on, dotýkala se zábradlí. Vzápětí jím projel chmurný pocit, že propásl šanci si to uvědomit a že už se možná nikdy nevrátí.

"Pottere, mějte - " Snape se zarazil, když pohlédl na chlapce, který se sice tvářil poněkud pateticky, ale zcela dokonale napodoboval jeho pohyb. Nebyl idiot, přiznal si v duchu Severus.

Harryho překvapilo, jak obratně Snape zvládá cestu na vlakové nádraží, jak zkušeně, ačkoli s neskrývaným odporem, kupuje lístky na vlak a vydává se na nástupiště. Žádné kupé nebylo volné, a tak se oba muži vrátili uličkou kousek zpátky a připojili se do toho, kde seděla žena s chlapcem zhruba v Harryho věku. Na uších měl sluchátka a v ruce držel jakousi malou plastovou krabičku. Nejspíš hrál nějakou hru, napadlo Harryho.

"Ehm… dobrý den, máte tady volno, madam?" otázal se Harry, protože to vypadalo, že Snape je usadí bez zeptání.

Žena, která doposud upřeně a znepokojeně sledovala mladíka před sebou, se vřele pousmála.

"Jistě, chlapče," ujistila jej a odsunula si kabelku, aby udělala Snapeovi místo.

Harry za oba poděkoval. V okamžiku, kdy jej napadlo, že by si vzduch v kupé zasloužil pročísnout čerstvým vánkem, žena vstala a pokoušela se otevřít okénko. Ale nešlo jí to.

Harry hbitě vyskočil. "Ukažte, pomůžu vám," nabídl se.

Žena se začervenala, poděkovala a potom nespokojeně změřila očima chlapce zabraného do své zábavy. Když se zase všichni usadili, malinko pootočila hlavu na Snapea.

"Máte štěstí," řekla uznale a poněkud zarmouceně, "můj syn by si nevšiml ani toho, kdyby jeho vlastní matka zkolabovala, natož aby byl tak zdvořilý k cizímu člověku."

Dáma se nehodlala vybavovat dál, rychle si do klína dala knihu. Harry to nevydržel a trochu se pousmál, což maskoval zakašláním. Po celou dobu pobaveně sledoval Snapea. Tomu však v kamenné tváři jen lehce cukl koutek.

"Ve skutečnosti není žádné zlatíčko," řekl Snape trochu děsivým tónem.

Ženu ovšem ani trochu nezneklidnil. Naopak se na muže po svém boku otočila a koutky jí zacukaly.

Harry si absurditu situace několik minut užíval, připadalo mu to nesmírně komické. Poněkud jej však překvapilo, že Snape zareagoval tak klidně. Ale nejspíš se uměl opravdu dobře ovládat, koneckonců byl špeh. Snad to byl jen Harry, jediný člověk na světě, co jej dokázal přivést k nepříčetnosti.

Snape se pokoušel nastolit běžnou atmosféru a roztáhl si před obličejem noviny, dal si přitom pozor, aby Harrymu nevěnoval ani náznak pohledu. Nečetl si, pozorně sledoval, co se děje v uličce. Harry, přestože jeho pohyb neviděl, jej se stále přihlouplým úsměvem napodobil. A když tak viděl chodbičkou procházející lidi, z jejich reakcí usoudil, že nikdo dvě volná místa v jejich kupé obsadit nechce. Nejdřív to přikládal skutečnosti, že je Snape nejspíš častuje varovným pohledem. Potom jej však napadlo, že oni čtyři v kupé opravdu mohou působit jako rodina. To bylo šílené, ale zároveň i milé.

Celou cestu na Ministerstvo se o tom, co se ve vlaku událo, nebavili. Moc toho nenamluvili, jenom Harry položil několik stručných otázek týkajících se dědického řízení a Snape stejně úsporně odpovídal.

"Potrvá to dlouho?" zajímalo chlapce, když už procházeli útrobami Ministerstva.

"Nemyslím si. Majetku není málo, ale vzhledem k tomu, že nikdo jiný nic nedědí, mělo by to být odbyté rychle," zauvažoval profesor, "tedy pokud Black nepřipojil nějaký infantilní vzkaz."

Harry se zastavil uprostřed kroku. "To - mohl?" vypadlo z něj přiškrceně.

Snape neodpověděl. Dal mu několik vteřin na to, aby se s touto alternativou popasoval, poté pokračovali v cestě.

Snape vyndal kus pergamenu a ukázal Harrymu na nějaké dveře. Mladík popravdě netušil, kde jsou, jaké je to patro, chodba,… Když se za ním začaly dveře zavírat, zatoužil, aby Snape vešel s ním.

Severus se posadil na jednu z židlí. Hůlku držel pro jistotu v ruce a netrpělivě si s ní poklepával o koleno. Uplynulo asi deset minut, když zaslechl ránu. Neváhal. Rozrazil dveře.

"Zakopl jsem, zakopl jsem o zmuchlaný koberec, když jsem couval. Všechno je v pořádku," breptal zběsile Harry ke svému učiteli.

"Před čím jste - " Snape otázku nedořekl.

Spatřil totiž Siriuse Blacka. Opravdu vypadal jako z masa a kostí. Při podrobnějším zkoumání ale postřehl, že se od něj podivně odráželo světlo v místnosti. Bylo patrné, že nereaguje na nic, co se kolem něj děje a čeká na pokyn, kdy začít mluvit. Jenomže skutečně vypadal naprosto reálně. Nemohl Potterovi vyčítat, že jej ten živoucí úkaz přinutil udělat pár kroků vzad. Severus nikdy žádné čtení závěti nezažil a nikdy se o podobnou oblast zvlášť nezajímal, takže byl sám poněkud zaskočený. Tohle bylo jako týrání pozůstalých.

"Můžeme pokračovat?" otázala se ministerská úřednice. Byla to malá trochu oplácaná blondýnka, která však slovem i gesty dávala najevo, že si uvědomuje, jak je celá situace pro chlapce před ní bolestná.

"Pottere?!" pronesl Snape tónem, který se pohyboval někde mezi otázkou a rozkazem.

"Jo," odfrkl Harry. Stále se ovšem neotáčel. Nikdy by to nepřiznal, ale mnohem raději hleděl do Snapeova protáhlého obličeje. Vydržel by to hodiny, jenom aby nemusel…

Severus jej popadl za ramena a rázně otočil. Nevěděl, jak se kluk tváří nebo kam zapíchl pohled. Ale posadil se na židli. Snape mu tak mohl jen hledět na zátylek.

"Já - Harry, " zazněl z dálky Siriusův hlas.

Harry popotáhl. Ano, Sirius mu jistě řekne něco hezkého. Jak mu připomíná Jamese, jak ho všechno mrzí, že si ho chtěl vzít k sobě, že chtěl, aby byli rodina.

"Tímto bych chtěl veškerý podíl majetku Blacků, který připadl po smrti mých nejbližších příbuzných, tedy matky Walburgy Blackové, otce Oriona Blacka a bratra Reguluse Blacka, odkázat panu Harry Jamesi Potterovi. Jmenovitě jde o …"

Harry přestal poslouchat a odvážil se upřít pohled na zhmotnění svého kmotra. Mluvil stoicky klidně, vypadal trochu jako robot. A hlavně… zdálo se, že si Sirius text předem napsal a poctivě, uměle jej čte. Harry mu za to byl vděčný.

"Byla to čest tě poznat, Harry," ozvalo se po několikavteřinové pomlce mnohem srdečněji.

Harry s nadějí opět stočil zrak na živoucí podobiznu otcova nejlepšího přítele. Zadoufal, že uvidí jeho úsměv, chtěl to i přes riziko, že by se mohl rozplakat. Nic takového se nestalo. "Robot" před ním v mlze zmizel se stejně zmraženým pohledem, s jakým se objevil a mluvil.

Úřednice se pak tázala, jestli všemu rozuměl, ukazovala mu listiny, smlouvy, obrázky několika nemovitostí. Většinu z nich vlastnili Blackovi jen jako podílníci. Harry vše odkýval, nechal se speciálním brkem píchnout do prstu a vlastní krví něco podepsal. Kdyby to byl rozsudek vlastní smrti, nezaznamenal by to.

"Můžu už jít?" chtěl vědět naléhavě. Čarodějka přikývla.

Harry se otočil na Snapea, vyšli ven a on v jeho patách slepě opustil Ministerstvo podobným způsobem, jako sem přišel. Ignoroval kolemjdoucí, kteří šeptali jeho jméno.

Když se vrátili nekonečným mudlovským způsobem zpátky do Dlouhé ulice, Harry nečekal na žádné Snapeovy pokyny. Vydal se po schodech na svého pokoje. Zastavil se ovšem asi v polovině schodiště a stiskl zábradlí. Projelo jím nesmírné teplo, které zahnala tu zimu a chlad, jež jej svíraly, někam do nejzazších koutů jeho těla. Sem jistě někdy položila ruku jeho máma. Pustil se a teplo začalo ustupovat. Dal se do běhu, dostal se k pokoji, který obýval, zavřel se tam a schoulil se do klubíčka na zemi. Nedokázal ani sám popsat, z čeho je mu tak bídně.

"Vstaňte z té podlahy, Pottere, jdeme cvičit!" zaznělo nekompromisně ode dveří.

"Nikam nejdu. Nechtě mě! Alespoň dnes," ohradil se dotčeně a rychle přidal "prosím", čímž se pokoušel svého učitele alespoň trochu obměkčit.

"Tím, že se budete litovat, mu život nevrátíte. Ale když naučíte Nitrobranu, možná někdo další o život nepřijde," pokusil se říct smířlivě Severus.

Jenomže jeho slova neměla účinek, který očekával. Harry rozzuřeně vstal a vytasil jeho směrem hůlku.

"Já ho přece nezabil?!"

Snape zamrkal. Nemyslel to tak. Chtěl tím říct, že si Potter může ochránit vlastní život. Ale zdálo se, že jeho slova vyzněla zcela jinak.

"To mi říkáte, nebo se ptáte?" zajímal se upřímně Severus.

Harry zarytě mlčel.

"Legilimens!"

Harry zaťal zuby. Po pár vteřinách se Snape prudce stáhl.

"Jistěže jsi ho nezabil!" křikl na něj.

Harry si povzdechl. "Umřel pro mě," zamumlal.

"Ano, to ano. Ale umřít pro někoho znamená něco úplně jiného."

Oba mlčeli.

"Dokaž, že neumřel zbytečně. Že nikdo neumřel zbytečně!" pokračoval Snape naléhavě.

Harry přikývl. Ale předem věděl, že to bude nejslabší výkon, jaký kdy v Nitrobraně předvedl. Mýlil se.

"Zdá se, že jsi objevil tu správnou motivace. Ještě se ji nauč řádně využít," zhodnotil Snape o dvě a půl hodiny později.

Harry stál proti němu, trochu se chvěl, byl zpocený, ale neskončil na kolenou, nemusel se o nic opírat.

"To protože vím, že… tady byla," odvětil vyčerpaně chlapec.

Snape si jej pečlivě prohlížel. "Ona i tvoje teta Petunie tady vyrostly. Petunie nejspíš dostala peníze, tvoje matka dům. Po smrti rodičů tady ale asi žít nechtěla, jenomže nejspíš ani nechtěla dům prodat. Koupil jsem ho až - " zbytek věty nechal Snape viset ve vzduchu.




18. kapitola < ««« »»» > 20. kapitola
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 wodwar wodwar | 13. února 2016 v 18:33 | Reagovat

Moc děkuji za novou kapitolu :)! Dějově si mi velmi líbila; těší mě, že jsi nesklouzla k nějakému klišé, kdy by Severus musel utěšovat Harryho, takhle to působí mnohem skutečněji :). Akorát mi kapitola nepřišla tak hezky a plynule napsaná jako předešlé, což mě místy trochu rušilo. Ale rozhodně mi to nevadí, klidně všechny další kapitoly můžou být takové, protože já si chci vážně přečíst tuhle povídku až do konce :)!

2 Alis Alis | 13. února 2016 v 19:09 | Reagovat

Možná to bude tím, že byla psaná vlastně na třikrát a s velkými časovými rozestupy. :-( Snad budu mít příště víc času a napíšu ji jedním "vrzem". :D I já myslím, že to pak lépe plyne.

3 Anna Anna | E-mail | 14. února 2016 v 14:40 | Reagovat

Vidím novou kapitolu. Jej. Sice tuto povídku nečtu( Ale hodlám se s ní začít). Bála jsem se že jsi přestala psát. Uff. tak to jsem si oddechla. Jen takový malý dotaz :D Budeš dopisovat i jiné povídky. Zamilovala jsem se do Padlého anděla a Ze zápisku čistokrevných. ty jsem přečetla najednou :-D

4 Alis Alis | 15. února 2016 v 13:02 | Reagovat

Zatím má prioritu tahle povídka. ale opravdu doufám, že se v budoucnu dostane i na všechny další. :-)

5 kathy kathy | 15. února 2016 v 17:47 | Reagovat

A kdy? se můžeme? těšit? Na další? Kapču?

6 Anna Anna | 15. února 2016 v 21:03 | Reagovat

Doufám, že ta budoucnost bude už brzy. :-) Jinak jsi super spisovatelka. :-D

7 Cassia Cassia | 25. února 2016 v 2:04 | Reagovat

Natrafila som na to tu včera a tato poviedka ma strašne veľmi zaujala. Vážne je super.  Teším sa na pokračovanie a dúfam že bude skoro. :-)

8 kathy kathy | 4. března 2016 v 17:25 | Reagovat

No tak, Alis, jak to vypadá?

9 Inka Inka | E-mail | 10. března 2016 v 21:11 | Reagovat

Supeeer, nová kapitola, mám radosť. Hádam bude čoskoro pokračovanie, vďaka, že si na svojich čitateľov nezabudla. :)

10 Aňa Aňa | 12. května 2016 v 21:10 | Reagovat

:-) Skvělé, děkuji a těším se na další.

11 Wow Wow | 24. listopadu 2016 v 14:49 | Reagovat

Ahoj, děkuji za povidku, škoda že není dokončena, ale i tak jsem ráda že jsem si ji precetla, je moc povedená!

12 Inka Inka | E-mail | 1. ledna 2017 v 23:04 | Reagovat

človek pomaly stratí akúsi ucelenosť, keďže kapitolky už nepribúdajú. Hm, škoda tohto príbehu, lebo je jeden z naj na túto tematiku. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Všechny postavy (kromě mých vlastních) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva.
Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.